Máša byla malá holčička, která bydlela s tatínkem a maminkou v malém, dřevěném domečku. Moc své rodiče nevnímala, když ji říkali, aby nechodila daleko do lesa, protože byl les moc hluboký a Máša by se v něm mohla lehce ztratit.
Jednoho dne šla do lesa na maliny. Běhala po lese sem a tam, až zabloudila a nevěděla, kudy se vydat domů. Chodila lesem, ale ne a ne najít cestu zpět domů. Šla kam ji nohy nesly, až přišla k malé chaloupce.
Bydleli tam tři medvědi. Táta, máma a malý medvídek Míša. Máma medvědice ten den uvařila kaši, a protože byla ještě horká, šli se na chvíli projít do lesa.
Máša to ale nevěděla, když uviděla domeček, zaklepala na dveře a když ji nikdo neotevřel, vešla dovnitř, kde uviděla stůl a tři židle.
Nejdříve si sedla na největší židličku, ale na té se ji moc dobře nesedělo.
Sedla si tedy na prostřední židli. Ta byla celá rozviklaná a proto z ní taky slezla.
Nakonec si sedla na tu nejmenší židličku. Zjistila, že se ji tam sedí nejlépe a protože už měla hlad, tak snědla kašičku, která byla u židličky připravená.
Nyní byla spokojená a tak se na židličce začala houpat. Najednou pod ní židle zaskřípala a rozbila se.
Byla unavená a tak šla do vedlejšího pokojíčku, kde uviděla tři postele. Nejdříve si lehla do velké postele. Postel byla moc tvrdá a tak šla vyzkoušet další postel.
Jenže druhá postel byla zase moc měkká.
Když si nakonec lehla do malé postýlky, zjistila , že je ze všech postelí ta nejlepší. Zavřela oči a hned usnula.
Za chvíli se medvědi vrátili z procházky domů a hned poznali, že u nich někdo byl.
„Kdo seděl na mé židli a odstrčil ji? – zařval táta medvěd.
„A kdo seděl na mé židli, a posunul ji? – řekla máma medvědice.
„A kdo seděl na mé židličce, celou ji polámal a snědl mi moji kašičku?“ zakňoural medvídek Míša.
Máma se zamračila a dala mu novou kašičku, aby se všichni mohli najíst. Po jídle si chtěli jít lehnout.
„Kdo ležel v mé posteli a celou ji rozházel?“, zabručel táta medvěd.
„A kdo ležel v mé posteli a pokrčil mi polštář?“ zlobila se máma medvědice.
„A kdo to spí v mé postýlce?“ rozplakal medvídek Míša.
V tom se Máša probudila a omlouvala, že snědla Míšovi kašičku a polámala mu židličku. Slíbila, že jim za to bude nějaký čas pomáhat s domácností.
Za nějaký čas ale už chtěla odejít, jenže medvědi ji nechtěli pustit. Máša tedy přemýšlela, jak je obelstít, protože se ji moc stýskalo. Poprosila tedy medvěda, aby donesl jejim rodičům nějaké koláče. Když medvěd souhlasil, poprosila ho:
„Nikde se nezastavuj a z neujídej z koše. Sednu si tady na ten velký strom a budu se na tebe dívat.”
Potom si nenápadně vlezla do koše.
Medvěd vzal koš na záda a pospíchal do vesnice. Koláče ale tak hezky voněly, že chtěl alespoň jeden koláček ochutnat. Položil koš na pařez, ale v tom na něj Máša zavolala:
„Neber si ten koláč, já tě vidím.“
Hodil si tedy koš zase na záda a pokračoval dále. Když se dostal až za les, řekl si, že tam už ho Máša nemůže vidět. Zase položil koš na zem a už si chtěl vzít koláč. Máša na něj ale zase zavolala:
„Neber si ten koláč, já tě vidím.“
Medvěd tedy utíkal až k chalupě, kde bydleli Mášiny rodiče. Kroutil přitom hlavou, jak je možné, že ho Máša vidí všude. U domu položil koš na zem, a řekl si, že tady už ho opravdu vidět nemůže a že si přece jen jeden koláč vezme.
V tom jej ucítili psi a rozštěkali se. Medvěd se polekal a psi ho zahnali zpět do lesa. Psů bojí každý medvěd a tak pelášil co mu tlapy stačily.
Tak se Máša dostala šťastně domů.
Napsat komentář