Kurent a člověk nepohodli se spolu o to, kdo má vládnouti na zemi. Nechtěl toho dopustiti ani Kurent člověku, ani člověk Kurentovi. Člověk ten prý byl velmi silný a postavy obrovské. – „Pojď,“ řekl Kurent, „ať vidíme, kdo je silnější a mám-li já čilí ty na zemi panovati, Tuhl? jest široké moře; kdo je lépe přeskočí, bude míti zemi i všecko, co je tam za mořem a to j* zajisté stokráte lepší neţ tato poušť. Člověk k tomu přivolil. Kurent pozdvihl si halenu a skočil přes moře, jenţe si na druhé straně trochu nohu omočil. I začal se tu člověku posmívati, ale člověk ani si toho nevšímal a nepozvednuv ani halenu, beze všeho namáhání kročil přes moře jako přes nějaký potůček, ani nohy sobě neomočiv. „Já vyhrál,“ řekl člověk Kurentovi, „hle, moje noha je suchá a tvoje mokrá.“ – „Poprvé jsi mne přemohl,“ odpověděl Kurent, „tobě náleţejí roviny, moře i co je za mořem; ale to není ještě všecko, je také ještě něco pod námi a nad námi. Pojď, ať podruhé vidíme, kdo je silnější.“ Kurent vstoupil na jeskyni a dupnul o ni nohou, aţ se to rozléhalo, jako kdyţ hrom udeří. Jeskyně pukla a bylo ví děti jámu, kde se hadové rodí. I dupnul nyní také člověk a země se zatřásla, i prorazil všecko aţ ke dnu, tam, kde širokou řekou teče ryzí zlato a hadové propadli a v té zlaté řece se utopili. „I to je tvé,“ řekl Kurent, „ale za caře tebe neuznám, dokud mne ještě po třetí nepřemůţeš. Tamhle je hora velmi vysoká, dosahuje nad oblaky aţ do nebeského stolu, kde sedí kohout a hlídá boţí krmě. Nuţe, vezmi střelu a spusť a já také spustím: kdo výše dostřelí, je silnější a tomu náleţí země i všecko, co je pod ní a nad ní.“ Kurent spustil a střela mu se za osm dní navrátila; potom také spustil člověk a střela letěla devět dní a kdyţ desátého dne padla, byl na ní nabodnutý nebeský kohout, co hlídal boţí krmě. „Jsi carem,“ řekl lstivý Kurent, „klaním se tobě, jako se na poddaného sluší. Ale člověk byl dobrý, i pobratřil se s Kurentem a šel, aby svého cařství uţil. Kurenta pak mrzelo, ţe ho člověk zahanbil a nemoha jemu odolati silou, umínil sobě uţiti chytrosti. „Velmi silný jsi, člověče!“ řekl sobě sám, „ale tuším, ţe jsi také tak hloupý; půjdu a přinesu ti něco darem, co jsem si sám vymyslil.“ Po té stlačil vinný kmen a 77 vyprýštilo se z něho čisté červené víno. „Tu máš ten dar! Ale kde jsi?“ I našel člověka na zemi na druhé straně za mořem, an sobě pochutnává na sladké kaši. „Co, pane, děláš?“ otázal se ho Kurent, „Jak vidíš: udělal jsem si kaši z běloučké pšenice a z ovoce červeného, a tu ji jím a piju vodu.“ – „Ubohý pane! Pánuješ světem a piješ vodu; dej sem číši, uctím tě jiným, lepším nápojem, který jsem ti já, tvůj poníţený sluha, připravil.“ Člověk se dal ošiditi, vzal číši s červeným vínem a vypil. „Děkuji ti, pobratřenče! Tys dobrý, ale po tom tvém nápoji mnoho není!“ Kurent se zamračil a odešel, přemýšleje neustále, jak by člověka mohl ošiditi. I stlačil opět vinný kmen a opět vyprýštilo se z něho červené víno; ale Kurent přimísil nyní do něho čemeřici, bylinu, která roste, kdyţ měsíc svítí, aby víly a věštice měly co jíst. I vyhledal podruhé člověka a nalezl jej na dně zemském, kde ryţí zlato širokou řekou teče. „Co, pane, děláš?“ – „Tkám si zlatou košilí, i upachtil jsem se při tom a mám velikou ţízeň; ale není tu vody a na svět.je daleko, sedm růčků cesty.“ – „I mohu ti poslouţiti,“ řekl Kurent, „tuhle máš číší vína, zlaté slunce lepšího nespatří.“ Člověk se dal přemluviti, vzal číši a s chutí vypil. „Děkují ti, Kurente, tys dobrý a ten tvůj nápoj je také dobrý.“ Kurent jemu chtěl ještě jednou naliti, ale člověk nechtěl; byl od přirození ještě střídmý a rozumný. Kurent se zamračil a odešel, zdali by něco lepšího nevymyslil. I stlačil po třetí vinný kmen a víno se prýštilo silněji, leč ani teď nezůstalo neporušené a bez hříchu. Zlomyslný Kurent vzal střelu a otevřel si ţílu i napustil do vína své černé krve. Potom šel zase člověka hledat a nalezl jej na vysoké hoře za boţím stolem, an jí pečeni, kteráţ nebyla jemu, nýbrţ Bohu pečena. „Co, pane, děláš?“ tázal se Kurent s podivením a s radostí, vida, ţe se člověk těţce prohřešil. – „Tu sedím a jím pečeni, ale mám na spěch, bojím se Boha, aby nepřišel a mne neshodil.“ – „Nic se neboj,“ řekl mu Kurent, „a jak ti boţí pečené chutná?“ – „Je dobrá, ale krutá, ţe ji sotva polykám.“ – „I mohu ti poslouţiti,“ řekl Kurent, „tuhle máš víno, není takového ani na zemi, ani na nebi, neţ jen u mne.“ Po třetí dal se člověk ošiditi, a to zle. „Děkuju ti, Kurente!“ řekl, „tys dobrý, ale ten tvůj nápoj je tebe lepší; dej a natoč ještě jako na věrného sluhu náleţí.“ Kurent natočil a člověku se zakalilo oko, ano i pamět se mu zakalila, tak ţe uţ ani na Boha nemyslil a zůstal za stolem. Brzy potom Bůh se navrátil a vida člověka, jenţ mu snědl pečeni a 78 nyní mu za stolem dříme, rozhněval se a shodil jej silnou rukou s hory dolů, kdeţ celý potlučený od poly mrtev leţel po mnoho let. Kdyţ se opět uzdravil, neměl uţ ţádné síly, a nemohl ani přes moře, ani na dno zemské, ani na horu ke stolu nebeskému. Tou měrou Kurent dosáhl vlády nad světem i nad člověkem, a lidé jsou od té doby slabí a malí.