By jeden král a měl krásnou dceru, která ale byla pořád smutná a nikdo ji nemohl rozesmát. Jednoho dne se král rozhodl, že komu se ji povede rozveselit, tomu ji dá za ženu.

V tom království žil i pastýř, který měl syna Jirku.

„Víš co tatínku, taky se pokusím tu princeznu rozesmát. Nic po vás nechci jenom naši kozu.“

„Dobrá, tak jdi.“

Ta koza byla taková, že když Jirka chtěl tak se každý, kdo na ni sáhnul k ní přilepil a dokud ho Jirka nevysvobodil, musel u kozy zůstat. Jirka si tedy vzal kozu a odešel. Po cestě potkal jednoho, co měl nohu na rameni.

„Proč máš tu nohu na rameni?“

„Když si tu nohu sundám, tak doskočím sto mil.“

„A kam jdeš?“

„Hledám si službu, kdo mě vezme.“

„Tak pojď se mnou.“

Šli dále a potkali zase jednoho, který měl na očích pásku. „Proč máš tu pásku na očích?“

„Když si ji sundám, tak tak vidím sto mil.“

„A kam jdeš?“

„Já jdu do služby, chceš-li mě vzít.“

„Ba jo, vezmu. Pojď taky se mnou.“

Ušli kus cesty, potkali třetího kamaráda, který měl pod paží láhev a místo špuntu tam měl strčený palec.

„Proč tam ten palec držíš?“

„Když ho vyndám, dostříknu sto mil, a co chci, to trefím. Chceš-li, vezmi mě taky do služby, třeba ti pomůžeme ke štěstí.“

„No tak pojď.“

Potom přišli do města, kde sídlil ten král. Nakoupili si na tu kozu pentle a šli se ubytovat do hospody. Tak tu kozu ozdobili těmi pentlemi a dali ji do seníku, kde spaly i dcery pana hospodského. Protože ještě  nespaly tak se zálibně na ty pentle koukaly a zatoužily je mít taky.

Nejstarší Manka řekla: „Víte co? Já z té kozy nějaké ty pentle odvážu a dáme si je do vlasů.“

Sestrám se to nelíbilo, ale Manka stejně šla. Když se dlouho nevracela šla se za ní podívat druhá dcera – Dorka. Viděla jak se Manka drží jejího ocasu. Chytila manku za ruku, aby ji odtáhla pryč, ale už se jí nemohla pustit. Za chvíli přišla i Káča a chtěla sestrám pomoct, tak zatahala Dorku za sukni.  Jenže se taky přilepila a už u kozy stáli všechny tři.

Ráno si vzal Jirka kozu, a viděl u ní Manku, Dorku i Káču. Chtě nechtě musely jít všechny za kozou. Šli přes ves a uviděl je rychtář. Udiveně popadnul Káču za ruku, a cítil, že už ji nemůže odtrhnout. Potom je uviděl pastýř, který hnal na pastvu krávy. Jedna kráva se se jich dotkla mávajícím ocasem a taky uvízla, a musela jít s ostatními.

Přišli před ten zámek, kde je uviděli sloužící. Hned běželi za králem: „Pane králi, máme tu takový divný průvod, no to je podívaná. Už tu byly různé maškary, ale tohle ještě svět neviděl.“

Princezna se podívala z okna a smála se, až se zámek otřásal. Hned se ptali Jirky co je zač. Když řekl Jirka, že je pastýřův syn, tak se král začal ošívat.

„Máš prostý původ, a proto ti princeznu nemohu dát za ženu. Ledaže bys splnil ještě nějaký úkol.“

„A jaký?“

„Sto mil daleko je studánka a když mi do hodiny přineseš sklenici té vody, tak ti princeznu dám.“

Jirka požádal toho co měl nohu na rameni: „Ty si říkal, že když si sundáš nohu, že doskočíš sto mil.“

Chasník na to kývnul, vzal sklenici, sundal nohu a byl pryč.

Když se pořád nevracel, oslovil Jirka toho druhého:  „Ty si  říkal, že když si zvedneš tu pásku na očích, tak vidíš sto mil daleko, podívej se prosím, co se tam děje.“

„Och pane! On tam leží a spí.“

„To je zlé,“ povídá Jirka, „ty třetí, ty si říkal, že když vyndáš ten palec z láhve, tak dostříkneš na sto mil. Stříkni na něj, ať vstává. A ty se podívej, jestli už se probudil?“

„Už vstává, už nabírá vodu. A už je tady.“

Ale král se s vodou nespokojil a chtěl aby Jirka splnil ještě další úkol.

„Tam v tom lese žije zlý vlk a mnoha lidem už ublížil. Musíš toho vlka z lesa vyhnat a pak ti dám princeznu za ženu.“

Jirka tedy se svými kamarády šel do lesa a uviděli tam tři vlky.  Nabrali si tedy nějaké kameny a vylezli na skálu nad jejich pelechem. Potom začali na ně házet a trefili se do prvního vlka.

Vlk se rozzlobil a obořil se na druhého vlka: „Dej pokoj, nešťouchej do mě!“

„Já ti nic nedělám.“

Ale to už letěl shora další kámen, který zasáhnul toho třetího vlka.

„Dej pokoj!“

„Já ti ale nic nedělám!“

Tak se popadli a prali se všichni tři dohromady. Vlci jeden druhého pokousali a utekli z lesa pryč. Když král viděl, že Jirka i tento úkol splnil, hned vymýšlel i další úkol. Na nic ale nepřišel a tak musel dát svou dceru Jirkovi. Dali mu pěkné šaty a byla svatba.