Jedna matka měla malou dcerušku. Ta dceruška dostávala kaţdé ráno k snídaní misku mléka, a vţdycky k ní chodil had a jedlí spolu, a kdyţ snědli, šla dceruška k matce a řekla jí: „Maminko! dej ještě, sísa mi snědla.“ Matka nevěděla, jaká to sísa, a dala jí ještě; a to jí tak dávala sedm let. V sedmém roce pak řekl jí had: „Pojď se mnou, a kteroukoli derou já se protáhnu, tou i ty jdi, a kudy já půjdu, jdi tudy taky, a kdyţ přijdeme tam domů ke mně, řekni jen, ţe bys ráda korunu. I budou ti dávat něco jiného, ale ty nic jiného neber, neţ tu korunu, a cokoli si pomyslíš, ţe bys ráda měla, ta koruna ti dá.“ Tehdy šli a děvče přišlo do domu hadova. Starý had se dívá, kdo to? I řekl ten had, s kterým přišla, ţe by to děvče, co mu dávalo mléko, něco rádo. „A co by rádo?“ tázal se starý. A ona řekla: „Ráda bych jen korunu.“ A starý had řekl: „Já ti něco jiného dám, jen toho neţádej.“ Ale ona nic jiného nechtěla neţ tu korunu; tehdy on jí korunu dal a dívka odešla. Kdyţ přišla domů, dala korunu do skříně a myslila si: „Kéţ bych měla tu skříň vţdycky plnou peněz!“ a hned byla skříně plná peněz. Potom dala tu korunu mezi šaty a pomyslila si: „Kéţ bych měla tu skříni plnou šatů!“ a hned bylo tak. Potom ji dala mezi obilí a myslila si: „Kéţ bych měla hodně mnoho obilí!“ a hned se to taky stalo, a byla toho obilí veliká hromada. I nabrala tedy ţita a nějak s ním taky vzala tu korunu a poslala do mlýna a nikdy víc jí nespatřila. Ve mlýně jí mlynář taky nespatřil: upadlať do vody a voda ji odnesla