Byl jeden velmi zámoţný hospodář, měl pohodlné stavení a v něm všeho dostatek. Jednou měl u sebe hosti a řekl jím: „Kdyby mi to stavení shořelo, věděl bych, jak si pomoci.“ Spoléhal se na své peníze a měl jich hezkou hromádku. Řekl a stalo se; kdyţ se tak s hosty veselil, vyšel kdosi na dvůr, a honem se zase vrátil a volal: „Hoří u vás!“ „Kdyţ hoří, ať hoří“ řekl hospodář a nehasil, aniţ dal jinému hasiti, a tak všecko lehlo popelem, jen místo zůstalo. I nermoutil se mnoho proto; mělť peníze ve vrbě nad vodou schované a byl sobě jimi bezpečný. Znenadání přišla povodeň a vrbu podemlela i odnesla. I stal se ten člověk nyní nuzákem a musil chodit poselstvím: nosil pánům listy. I přihodilo se jednou, ţe ho na cestě zastihla noc, a musil se noclehu doprosit u jednoho majetného a dobromyslného člověka. Po večeři, prvé neţli šli spát, o všeličem spolu rozmlouvali. I začal pocestný taky vypravovat, jak i sám býval zámoţný, a jak pohořel i v nouzi přišel. „Měl jsem sice,“ povídá, „ještě trochu peněz a schoval jsem si je ve vrbě; ale přišla povodeň, vrbu podemlela a mé peníze uplavaly! Tak jsem přišel o všecko, a nyní musím u lidí někde chleba prosit.“ Hospodář slyše to, pohlédl na svou ţenu – ta vrba totiţ připlavala jim pod stodolu, a kdyţ ji sekali, vysypaly se z ní peníze. I vyšli spolu do komory a začali se radit, jak by mu ty peníze vrátili, aby nevěděl, kde se u něho vzaly. „Víš, co uděláme?“ povídá hospodář, „vykrojíme z bochníku spodní kůrku, střídu výběrem, ty peníze tam dáme a tou kůrkou zase zakryjem, a kdyţ bude odcházet, dáme mu ten chléb jako na cestu.“ A tak i udělali. Ráno, kdyţ chtěl dále jít, dali mu bochník chleba a řekli: „Tu máte! na cestě vám se hodí.“ Vzal, poděkoval a šel svou cestou. Na cestě potkali ho kupci honáci, co vepřový dobytek kupují a prvé i k němu často přicházeli; i ptali se, není-li co takového na prodej? On odpověděl: „Míval jsem také! ale přišlo na mě neštěstí – pohořel jsem a nyní musím slouţit.“ Vtom sáhnul si znenadání po torbě a řekl: „Tuhle kupte si chléb, nemám jaksi hladu a je mi ho těţko nést: lépe se mi hodí na cestě nějaký groš.“ Shodli se, kupci vzali chléb a on peníze, i rozešli se. Potom přišli ti kupci také do té vesnice a také k tomu hospodáři, odkud byl ten chléb, i poptávali se, 42 má-li co na prodej? „Já nemám, ale Bůh má!“ odpověděl hospodář, „zatím se posadte a odpočiňte si.“ I poslal pro něco, aby je uctil. A oni mu řekli, aby se netrmácel; „koupili jsme na cestě bochníček pěkného chleba od nějakého člověka, jenţ nesl psaní.“ A toho hospodáře i hospodyni aţ k srdci bodlo, ihned se domyslili. A kdyţ kupci vyndali chléb a na stůl poloţili, byl skutečně týţ od nich, který dali tomu pocestnému. Hospodář pohlédl na ţenu a řekl hostům: „Nejdříve se pojďme podívat, snad ţe něco koupíte.“ „Pojdme!“ řekli a vyšli ze stavení, a hospodář mrknul na ţenu a ona uţ věděla, co chce. Kdyţ vyšlí ven, přinesla jiný bochník a poloţila na stůl a ten odnesla. Vrátili se, posnídali, a smluvili se anebo nic, i odešli. Po některém čase šel ten člověk opět se psaním a přišel zase k tomu hospodáři na noc uţ jako ke známému. Hospodář i hospodyně byli tomu rádi; myslili si, ţe mu budou nyní moci ty peníze nějak vrátit. Uctili ho, dali mu nocleh, a kdyţ vyšel ze stavení, zavinuli ty peníze do šátku a vloţili mu je do torby; potom mu dali snídani a propustili jej. Šel, a jda pěšinkou po sadě, pomyslil sobě „Aj, aj! jaká krásná to jab’ka! počkej, utrhnu si nějaké na cestu.“ I pověsil torbu na strom, aby mu nepřekáţela, a natahoval se po jablkách. Ale tu právě přichází hospodář. Vida ho ten člověk, honem utekl a torbu nechal na stromě na součku viset. Hospodář spatřiv ji, trochu se zamyslil a potom řekl: „Uboţák, polekal se, aţ i torbu zapomněl.“ Sejmul ji a povídá: „Bude musit přes lávku, i pospíším tudy křovím, aby mne neviděl, a poloţím mu ty peníze s torbou na lávku, tam jistotně si ji vezme.“ I učinil tak. Oběhl kolem, poloţil peníze na lávku a sám si nedaleko sedl za chrástem a dával pozor, co se stane. Za chvilku přišel ten pocestný k lávce a sklopiv oči zamyslil se, a potom povídá: „Dobře, ţe ještě vidím, i mohu chodit poselstvím a sobě na chléb vydělávat! Coţ bych já dělal, kdybych byl oslepl, kterak bych přešel přes tu lávku? Počkej, uhlídám, zdali se mi to podaří?“ Poté zahmouřiv oči, fukal po lávce holí, i kráčel dál, peníze překročil a odešel. A hospodář jak omámený na to patřil, a potom povídá nahlas: „Rozhněval pána Boha!“