Máša byla malá holčička, která bydlela s tatínkem a maminkou v dřevěném domečku u lesa. Moc své rodiče neposlouchala, když ji říkali, aby nechodila daleko do lesa. Les byl hluboký a Máša by se v něm mohla lehce ztratit.
Jednoho dne šla do lesa na maliny. Běhala po lese sem a tam, až zabloudila a nevěděla, kudy se vydat domů. Chodila lesem, ale ne a ne najít cestu zpět domů. Šla kam ji nohy nesly, až přišla k malé chaloupce.
Bydleli tam tři medvědi. Táta, máma a malý medvídek Míša. Máma medvědice ten den uvařila kaši, a protože byla ještě horká, šli se ještě na chvíli projít do lesa.
Máša to nevěděla. Zaklepala na dveře a když ji nikdo neotevřel, vešla do domku, kde uviděla stůl a tři židle.
Nejdříve si sedla na největší židličku, ale na té se ji moc dobře nesedělo.
Sedla si tedy na prostřední židli, ta ale byla celá rozviklaná.
Nakonec si proto sedla na tu nejmenší židličku. Zjistila, že se ji tam sedí nejlépe a protože už měla hlad, tak snědla kašičku, která byla u židličky připravená.
Nyní byla spokojená a tak se na židličce začala houpat. Najednou pod ní židle zaskřípala a rozbila se.
Byla unavená, vešla proto do vedlejšího pokojíčku a tam uviděla tři postele. Nejdříve si lehla do velké postele. Ta ale byla moc tvrdá.
Druhá postel byla zase moc měkká.
Když si lehla do malé postýlky, zjistila , že je ze všech postelí ta nejlepší. Hned zavřela oči a usnula.
Za chvíli se medvědi vrátili z procházky domů a hned poznali, že u nich někdo byl.
„Kdo seděl na mé židli a odstrčil ji? – zařval táta medvěd.
„A kdo seděl na mé židli, a posunul ji? – řekla máma medvědice.
„A kdo seděl na mé židličce a celou ji polámal? A kdo snědl moji kašičku?“ zakňoural medvídek Míša.
Máma se zamračila a dala mu novou kašičku, aby se všichni najedli. Po jídle si chtěli jít lehnout.
„Kdo ležel v mé posteli a celou ji rozházel?,“ zabručel medvěd.
„A kdo ležel v mé posteli a pokrčil mi polštář?“ zlobila se máma medvědice.
„A kdo to spí v mé postýlce?“ rozplakal medvídek Míša.
V tom se Máša probudila a omlouvala se za to, že snědla Míšovi kašičku a polámala mu židličku. Slíbila, že jim za to bude nějaký čas pomáhat.
Když už se ji zdálo, že je tam dlouho, chtěla odejít. Medvědi ji ale nechtěli pustit. Máša tedy přemýšlela jak je obelstít, protože si ji moc stýskalo. Poprosila tedy medvěda, aby donesl jejim rodičům nějaké koláče. Když medvěd souhlasil, nakázala mu:
„Nesmíš se ale nikde zastavovat a z koše ujídat. Sednu si tady na ten velký strom a budu se na tebe dívat.“
Potom si nenápadně vlezla do koše.
Medvěd vzal koš na záda a pospíchal do vesnice. Koláče ale tak hezky voněly, že chtěl jeden koláček ochutnat. Položil proto koš na pařez, ale v tom na něj Máša zavolala:
„Neber si ten koláč, já tě vidím.“
Hodil si tedy koš na záda a pokračoval dále. Když se dostal až za les, řekl si, že tam už ho tam Máša nemůže vidět. Zase položil koš na zem a už si chtěl vzít koláč. Máša na něj ale zase zavolala:
„Neber si ten koláč, já tě vidím.“
Medvěd tedy utíkal až k chalupě, kde bydleli rodiče od Máši. Kroutil přitom hlavou, jak je možné, že ho Máša vidí všude. Položil koš na zem, a řekl si, že tady už ho opravdu vidět nemůže a že si alespoň jeden koláč vezme.
Najednou se rozštěkali psi, medvěd se polekal a psi ho zahnali zpět do lesa. Medvěd utíkal pryč, protože se psů bál a Máša se dostala šťastně domů.
Napsat komentář