hrnečku vařV jedné vesnici žila chudá vdova, která měla dceru. Bydlely ve staré chalupě s rozbitou doškovou střechou. Neměly nic, jen pár slepic, které jim snášely vajíčka. Živily se tak, že matka chodila do lesa na dříví a létě sbírala jahody. Dcera to pak nosila do města na prodej. Za peníze, které za to dostaly pak nakupovaly chléb a ostatní potřebné věci.

Jednou ale matka onemocněla a dcera musela jít na jahody místo ní. Vzala si džbánek, kus starého, tvrdého chleba a šla. Když už měla džbánek plný jahod, sedla si k malé studánce, vyndala si chléb a začala jíst, protože bylo právě poledne.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala, seděla vedle ní nějaká stará žena. Na hlavě měla klobouk plný květin a u nohy ji seděla kočka.

„Ach má zlatá panenko,“ povídá stařenka, „mám velký hlad. Od včerejška jsem neměla v ústech ani kousek chleba. Nedala bys mi něco k jídlu?“

„I pročpak ne,“ řekla ta dívka, „klidně vám dám celý krajíc, však já to domů vydržím. Jen nebude-li pro vás ten chléb moc tvrdý.“ A podala ji chléb.

„Zaplať pánbůh, má zlatá panenko! Ale když jsi, tak hodná, musím ti taky dát nějaký dárek. Dám ti tenhle hrneček. Ten hrneček je kouzelný. Když ho postavíš na stůl a řekneš: Hrnečku vař! navaří ti tolik kaše, kolik budeš chtít. Když si budeš myslet, že už máš kaše dost, řekni: Hrnečku dost! a on hned přestane vařit. Hlavně nezapomeň, co máš říct.“

Podala ji ten hrneček a najednou se zase ztratila. Děvče ani nevědělo kam.

kašeRozběhla se tedy domů, aby mohla povyprávět matce, co se jí v lese přihodilo a jaký kouzelný hrneček dostala. Když přišla domů, postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku vař!“

V hrnečku se hned začala vařit kaše.  A co by do deseti napočítal, byl hrneček plný kaše. „Hrnečku dost!“ vykřikla dívka a hrneček přestal vařit. Vzaly si lžíce a obě se najedly kaše, která jim moc chutnala. Nikdy předtím nic tak dobrého nejedly.

Potom si dívka naplnila košík jahodami a několika vajíčky a šla je prodat do města na trh.  Ten den se ji ale moc nedařilo, přišla tam pozdě a než se ji podařilo všechna vejce prodat, byl už večer.

Matka na dceru čekala a pořád vyhlížela z okna, zda se už nevrací. Chvílemi pokukovala i po hrnečku, protože ji honila mlsná a nemohla se dočkat, až si zase dá tu výbornou kašičku. Když už to nemohla vydržet, vzala hrneček, postavila jej na stůl a řekla: „Hrnečku vař!“

Pak si ale vzpomněla, že si nenachystala misku a lžíci. Odběhla tedy do komory a když se vrátila, leknutím zůstala stát jako přibitá. Z hrnečku se valila kaše plným proudem.  V tu ránu matka spráskla ruce a zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit.  Rychle přikryla hrneček miskou, ale miska spadla na zem a rozbila se. Běžela tedy pro velký hrnec, ale kaše mezi tím vytekla na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Kaše se po světnici hrnula  jako povodeň. Už jí tam bylo tolik, že matka musela z domu utéct a vylezla na střechu.

„Ach, co to ta nešťastná holka přinesla domů. Já jsem si hned myslela, že to nebude nic dobrého!“

Vykřikovala různá rozkazy, aby hrneček zastavila. Hrnečku přestaň, Hrnečku, zastav, Hrnečku nevař, ale na ta správná slova si nemohla vzpomenout.

kašeA hrneček vařil dál. Čím bylo té kaše více, tím rychleji hrneček vařil. Netrvalo dlouho, a kaše se vyvalila ze dveří i z oken a hrnula se na silnici. Ubohá matka se na tu lavinu kaše dívala ze střechy a nevěděla co si má počít.

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se v tu chvíli nevracela dcera domů a nevykřikla by: „Hrnečku dost!“

Všude ale v tu chvíli bylo už tolik kaše, že když tudy jeli sedláci z pole domů, nemohli projet a museli se přes tu kaši prokousat.

Jisté je, že se děvče s matkou už nikdy nemusely trápit hladem. A protože obě měly dobré srdce, pohostily každého, kdo dostal na tu kaši chuť.