Byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří. Jednou se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl sám a přišla noc. Proto byl král rád, že našel na mýtině chalupu, kde bydlel uhlíř. Zeptal se uhlíře, jestli by mu ukázal cestu, která vede z lesa, že mu dobře zaplatí.

„Rád bych vás vyvedl z lesa, ale moje žena čeká dítě, které se má každou chvíli narodit. A kam byste taky v noci šel? Lehněte si na půdu na seno, ráno vás doprovodím.“

Brzy potom se opravdu uhlířovi narodil synáček. Král ležel na půdě a nemohl usnout. O půlnoci uviděl, že je ve světnici nějaké světlo. Koukne skulinou ve stropě a vidí, že uhlíř spí a jeho žena leží  ve mdlobách. U děťátka stály 3  staré babičky. Byly celé bílé a každá měla v ruce rozsvícenou svíci. Byly to sudičky.

První povídá: „Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství.“

Druhá povídá : „A já mu dávám, aby ze všech šťastně vyvázl a byl dlouho živ.“

A třetí povídá: „A já mu dávám za ženu dcerušku, co se dnes narodila tomu králi, který tu leží nahoře na seně .“

Na to sudičky zhasly svíce a bylo zase ticho.

Král se hrozně leknul a až do rána už neusnul.  Když se rozednělo, začalo dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnost.

„Och můj ubohý sirotku!“ naříkal; „co si nyní s tebou počnu?“

„Dej mi to děťátko,“ řekl král, „já se o něj postarám, a tobě dám tolik peněz tolik, že do smrti nebudeš musit uhlí pálit.“

Uhlíř byl tomu rád a král slíbil, že si pro to dítko pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali mu s radostí velikou novinu, že se mu v noci narodila krásná dceruška.  Krále se zamrazilo. Zavolal jednoho svého služebníka a povídá :

„Půjdeš do lesa, kde v chalupě bydlí uhlíř. Dáš mu tyto peníze a on ti dá malé dítě. Vezmeš to dítě a hodíš ho do vody!“

Služebník šel, vzal dítko do košíku a když přišel na most, kde tekla hluboká a široká řeka tekla, hodil košík i s dítětem do vody.

Děťátko se ale neutopilo, plulo v košíku po vodě a spalo až připlulo k chalupě jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval síť. Najednou vidí, že po řece něco plave. Skočil do lodičky a děťátko vytáhl z vody. Donesl ho své ženě a povídá: „Vždycky si chtěla mít nějakého synka, a tu ho máš, přinesla nám ho voda,“

Žena rybářova byla moc ráda a vychovala to dítě, jako své vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim připlaval po vodě.

Léta plynula a z dítěte se stal krásný mládenec, že mu daleko široko nebylo rovného. Jednou v létě jel tudy na koni král. Bylo horko a měl žízeň. Zahnul tedy k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Plaváček mi ji podal.

„Máš švarného hocha rybáři!“ povídá král, „je-li to tvůj syn?“

„Je a není,“ odpověděl rybář; „právě tomu bude dvacet let co, připlaval po řece v košíku jako malinké dítko a my jsme ho pak vychovali.“

Králi se udělaly mžiky před očima a zbledl jako stěna. Věděl, lže to je uhlířův syn. Hned se ale vzpamatoval a povídá : „Potřebuju posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li mi ten mládenec tam dojít?“

„Vaše královská milost poroučí a hoch půjde,“ řekl rybář.

Král si sedl a napsal list královně: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání setnout, je to můj nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“ Pak to psaní složil a zapečetil.

Plaváček se hned vydal na cestu. Musel jít ale velkým lesem, minul správnou cestu a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už začalo stmívat. Tu potká starou babičku :

„Kampak jdeš, Plaváčku?“

„Nesu psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mi, matičko ukázat cestu?“

„Dnes už tam nedojdeš, zůstaň u mne na noc, jsem tvá kmotra.“

Mládenec si dal říci a najednou měli před sebou hezký domek, jako by  najednou ze země vyrostl. V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém tak bylo napsáno : „Toho mladíka., kterého ti posílám, dej bez meškání oženit s naší dcerou oddat. Je to můj souzený zeť. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“

Když st o psaní paní královna přečetla, dala hned vystrojit svatbu, protože se na něj královna i princezna, nemohly dost vynadívat, jak se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen.

Po několika dnech přijel dom král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se na královnu.

„Vždyť  si mi sám poručil, abych ho dala s naší dcerou oddal, dříve než se vrátíš !“ odpověděla královna a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír, všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat Plaváčka a ptal se ho kudy chodil, než šel na zámek.  Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc u své kmotry.

Král pochopil, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jeho dceru přisoudila synu uhlířovu. Přemýšlel a potom povídá :

„Co se stalo, nedá se změnit, ale nemůžeš se stát mým zetěm jen tak. Musíš jí věnem přinést tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“ Myslel si, že se takto svého nemilého zetě zbaví.

Plaváček se rozloučil a odešel. Šel dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní převozníka.

„Pozdrav pán bůh převozníku!“

„Dejž to pán bůh, mladý poutníků! Kam jdeš?“

„K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“

„Na takového posla dávno čekám. Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tě.“ Plaváček slíbil a převozník ho převezl.

Potom přišel k nějakému velikému městu, které bylo sešlé a smutné. Před městem potkal stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl.

„Pozdrav pán bůh, šedivý dědečku !“

„Dejž to pán bůh mládenče! Kam jdeš?“

„K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“

„Aj aj! Na takového poslána tu dávno čekáme, musíme jít k našemu panu králi“ — Když tam přišli, řekl král:

„Slyším, že jdeš s poselstvím k Dědu-Vševědu? Měli jsme tu jabloň, nesla mladící jablka. Když někdo jedno snědl, omládl zase a byl jako jinoch. Ale už dvacet let nenese jabloň žádné ovoce. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, odměním se ti královsky.“ — Plaváček slíbil a král ho propustil.

Potom přišel k jinému velikému městu, ale bylo z polovice pobořené. Nedaleko města pohřbíval syn svého otce a slzy mu jako hrachy padaly po tvářích.

„Pozdrav pán bůh, smutný hrobníku!“ řekl Plaváček.

,.Dejž to pán bůh, dobrý poutníku, kam jdeš ?“

„K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“

„K Dědu-Vševědu? škoda že si nepřišel dříve. Náš pan král na takového posla už dávno čeká, musím tě k němu dovést.“

Když tam přišli, řekl král : „Slyším, že jdeš s poselstvím k Dědu-Vševědu. Měli jsme tu studnici, prýštila z ní živá voda, když se jí někdo napil, hned se uzdravil  a kdyby byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase by vstal a chodil. Ale teď už od dvaceti let voda neteče. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám pomoci, dám ti královskou odměnu.“

Plaváček slíbil a král ho milostiv propustil. Zase šel dlouho a daleko černým lesem, a uprostřed toho lesa vidí velikou zelenou louku, plnou krásného kvítí, a na ní zlatý zámek. Byl to zámek Děda-Vševěda. Plaváček vešel do zámku, a nebyl tam nikdo jen v jednom koutě seděla stará babička

„Vítáni tě, Plaváčku !“ povídá, „jsem ráda, že tě zase vidím, jsem tvá kmotra.“

„Copak tě sem přivedlo?'“

„Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm, tak mě poslal pro tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“

Babička se usmála a povídá: „Děd-Vševěd je můj syn, je to Slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem. Já ti ty tři vlasy s jeho zlaté hlavy opatřím. Ale zůstat tu nemůžeš, můj syn je sice dobrá duše, ale když přijde na večer hladový domů, mohlo by se lehko stát, že by tě snědl k večeři. Je tu prázdná káď, přiklopím tě.“

Plaváček ještě poprosil, aby se kmotra taky, zeptala na ty tři věci, co slíbil po cestě.

„Tak ale dobře poslouchej.“ řekla babička.

Najednou strhnul se venku vítr a západním oknem přiletělo do světnice Slunce. Byl to starý dědeček se zlatými vlasy

.,,Čichám, čichám člověčinu, kohopak tu matko máš!“ povídá Děd-Vševěd.

„Kohopak bych tu mohla mít, abys ty ho neviděl? Celý den lítáš po tom božím světě a tam se té člověčiny načucháš, není divu, že ti ještě voní!“

Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři.

Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a začal dřímat. Když babička viděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila na zem — zazvonil jako struna.

,.Co mi chceš, matko?“ řekl stařeček.

,.Nic synáčku, nic! dřímala jsem a měla jsem divný sen.“

„A co se ti zdálo?“

„Zdálo mi se o jednom městě, měli tam pramen živé vody. Ale už dvacet let voda neteče, je nějaká pomoc, aby zase tekla ?*

„Snadná pomoc, v té studnici na prameni sedí žába, ať žábu zabijí a studnici vyčistí, voda poteče zase jako dříve.“

Když stařeček zase usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas a hodila ho na zem.

„Co zase máš, matko?“

„Nic, synáčku, nic! Dřímala jsem a zdálo mi se zase něco divného. Zdálo mi se o jednom městě, kde měli jabloň, která nesla omlazující jablka. Už 20 let tam žádná jablka nerostou, je-li jaká pomoc ?“

„Snadná pomoc, pod jabloní leží had, užírá jí síly. Ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prve.“

Potom stařeček  zase usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas.

„Což mne, matko, spát nenecháš?“ řekl stařeček  celý mrzutý a chtěl vstávat.

„Lež, synáčku, lež! nehněvej se, nerada jsem tě vzbudila. Ale přišla na mě dřímota a měla jsem zas podivný sen. Zdálo se mi o převozníkovi na Černém moři. Dvacet let už tam převáží a nikdo ho nejde vystřídat. Kdy bude roboty jeho konec?“

„Hloupé matky to syn! Ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh, bude ten zas převozníkem. Ale teď už mi dej pokoj, musím zase ráno vstát a jít slzy sušil, co králova dcera každou noc vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři zlaté vlasy.“

K ránu strhl se zase venku vítr a na klíně své staré matičky se probudilo, místo stařečka, krásné zlatovlasé dítě, boží Sluníčko, dalo matce s bohem a východním oknem vyletělo ven. Babička odklopila káď a řekla Plaváčkovi :

„Tuhle máš ty tři zlaté vlasy a jdi s pánem bohem.“

Plaváček babičce pěkně poděkoval a šel. Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu?

„Dobrou, dejte studnici vyčistit a žábu, co na pramen sedí, zabijte, potom vám voda zase poteče.“ —Král to dal hned udělat, a když viděl, že zase voda prýští plným pramenem, daroval Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labuť a  tolik zlata, stříbra a drahého kamení, co nemohl unést.

Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim nese novinu? — „Dobrou, dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabijte, potom jabloň zase zasaďte a ponese vám ovoce jako kdy prve.“ — Král to dal hned udělat, a jabloň za noc vykvetla. Král měl velikou radost a daroval Plaváčkovi dvanáct koní vraných jako havrani, a tolik bohatství, co mohli unést.

Plaváček jel potom dál, a když byl u Černého moře, ptal se ho převozník, zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen?

„Dověděl, ale nejdříve mě převez, pak ti povím.“

Převozník se sice vzpouzel, ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přec i s jeho dvaceti koňmi.

„Až zas budeš někoho převážet, dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh, a bude on místo tebe převozníkem.“

Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda-Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zase vrátil.

„A kde si ty pěkné koně a bohatství nabyl?“ ptal se král.

„Vysloužil jsem si to,“ řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl zase ke mladicím jablkům, co ze starých lidí dělají mladé, a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé.

„Mladicí jablka, živá voda!“ opakoval si potichu král; „kdybych jedno snědl, omládl bych, a kdybych i zemřel, tou vodou bych oživnul,

Hned se vydal se na cestu a potud se ještě nevrátil. Možná se stal převozníkem a stále tam převáží lidi.