Byl jeden král,  byl už starý a měl jen jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu, víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit  nebude. Dříve, než mě pochováš, rád bych viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj !“‚

A princ řekl: „Rád bych, otče,  ale nemám nevěstu.“

Král sáhl do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi: „Jdi nahoru na věž, jsou tam obrazy princezen, a pak mi pověz, kterou sis vybral.“‚

Princ nemeškal a šel. Jak živ tam nahoře ještě nebyl a ani nevěděl, že tam něco je.

Když přišel nahoru uviděl ve stropě malé dveře, které byly zamčeny a otevřel je tím zlatým klíčem. Vstoupil do veliké, okrouhlé místnosti s modrým stropem jako nebe za jasné noci, Na stropě se třpytily hvězdy. Na podlaze byl zelený hedvábný koberec. Ve zdech bylo kolem dokola dvanáct vysokých oken ve zlatých rámech, a v každém okně na křišťálovém okně byla vyobrazená panna s královskou korunou na hlavě. V každém okně byly jiná a v jiných šatech, ale jedna krásnější než druhá. Když tak na to s údivem hleděl, nevěda kterou si vyvolit, začaly se ty panny pohybovat jako živé. Ohlížely se po něm, usmívaly se, jen promluvit.

Tu princ zpozoroval, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou. Odhrnul tu oponu, aby viděl co je pod ní. Byla tam panna v bílém oděvu, stříbrným pásem opásaná a s perlovou korunou na hlavě. Byla ze všech nejkrásnější, ale byla smutná a bledá, jako by právě vstala z hrobu.

Princ stál dlouho před tím obrazem  jako u vyjevení. Co tak na ni hleděl, rozbolelo ho srdce, a řekl: „Tuto chci mít za ženu a žádnou jinou!“

Jakmile to vyslovil, sklopila panna hlavu a začervenala se jako růže. Ve stejném, okamžiku všechny obrazy zmizely. Když přišel princ dolů, pověděl otci, co ve věži viděl a kterou pannu si vyvolil.

Král se zasmušil  a řekl: „Zle si učinil, synu můj, že si odkryl, co bylo zastřeno, a nyní jsi ve velkém nebezpečí. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata. Mnozí se se pokusili, aby ji  vysvobodili, ale nikdo se ještě nevrátil. Vyřknul jsi slib a dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své, a vrať se zdráv domů!“

Princ se s otcem rozloučil, vsedl na koně a jel si pro svou nevěstu. Jel přes veliký les, až se mu ztratila cesta a začal bloudit, nevěda kudy kam. Najednou za sebou slyšel někoho volat: „Hej, počkejte!“

Princ se ohlédl a viděl vysokého člověka. „Počkejte a vezměte mě do služby, nebudete toho litovat.“

„Kdopak jsi?“ řekl princ, „a co umíš dělat?“

„Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte támhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já vám to hnízdo sundám a nepotřebují ani  vylézt nahoru.“

Dlouhý začal natahovat ruku, a najednou mu začalo růst celé tělo, až byl tak vysoký jako byla ta jedle. Pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení se zase smrštil.

„No to ti jde skvěle, ale co mi je ptačí hnízdo, raději bych potřeboval vyvést z lesa!“

„Hm, to je lehká věc!“ řekl Dlouhý a začal se zase natahovat, až byl třikrát tak vysoký, jako nejvyšší borovice v tom lese. Ohlédl se kolem a povídá: „Támhle tou stranou je to nejblíž z lesa ven.“

Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed. Dříve než se princ nadál, byli z lesa venku. Před nimi byla dlouhá široká rovina, a za ní byly vysoké šedivé skály, jako zdi velikého města.

„Támhle, pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý „toho byste měl taky vzít do služby, určitě by vám dobře posloužil. Je ale trochu daleko,“ řekl Dlouhý, „asi by mě neslyšel, když na něj zavolám. Raději pro něj doskočím.“

Dlouhý se natáhl  tlak vysoko, že měl hlavu až v oblacích, Udělal tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před prince. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako soudek.

„Kdo pak jsi a co umíš?“ zeptal se ho princ.

„Já se jmenuju Široký a umím se rozšiřovat.“

„Tak mi to ukaž.“

„Dobrá , ale honem zpátky do lesa!“‚ volal Široký a počal se nadýmat.

Princ nejdříve nechápal, ale když viděl, že Dlouhý rychle uhání k lesu, pobídl koně a jel rychle za ním. A byl nejvyšší čas, protože se břicho Širokého začalo nadouvat a bylo ho najednou všude plno, jako by se hora přivalila. Potom Široký přestal, odfouknul si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zase takovým, jako byl předtím.

„Ty si nás ale  prohnal!“‚ řekl princ, „takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou.“

A tak se ubírali dál až přišli k těm skalám a potkali tam jednoho, co měl zavázané oči šátkem.

„Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „toho byste si měl taky vzít do služby“

„Kdo jsi?“ zeptal se ho princ, „a proč máš zavázané oči, vždyť nevidíš na cestu?“

„Kdepak pane! Já příliš dobře vidím, proto si je musím zavazovat. Se zavázanýma očima vidím tak, jako jiný s nezavázanýma. Když si je rozvážu, prohlídnu vše skrz na skrz a když se na něco podívám, zašle to hořet a co nemůže hořet, rozbije se na kousky. Proto se jmenuju Bystrozraký.“

Pak se obrátil ke skále, odvázal si šátek a upřel na ni své žhavé oči. Skála začala praskat a kameny létaly na všechny strany. Za maličkou chvilku z ní zůstala jen hromada písku. A v lom písku se něco lesklo. Bystrozraký pro to došel a podal to princi. Bylo to ryzí zlato.

„Hoho, ty si chlapík k nezaplacení!“ řekl princ; „blázen, kdo by tvé služby nechtěl užit. Ale když máš tak dobrý zrak. podívej se dále a pověz mi, zda je ještě daleko do železného zámku, a co se tam nyní vidíš“

„Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste tam ani za rok nedojel; ale s námi tam budete ještě dnes. Právě nám tam nyní chystají věci.“

„A co tam dělá moje nevěsta?“

„Za železnou mříží, na vysoké věži ji černokněžník střeží.“

A princ řekl: „Pomozte mi ji prosím vysvobodit!“

Všichni mu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem mezi skálami, které viděl Bystrozraký a vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál. Tam kde byla v cestě nějaká překážka, tu hned ti tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řídnout a skály se schovávaly mezi ves. Když už bylo slunce nad západem, viděl princ nedaleko před sebou železný zámek, Když slunce zapadalo, jel po železném mostě do brány.  Jakmile slunce zapadlo, zdvihl se železný most sám od sebe, a brány se zase jedním rázem zavřely.

Princ i jeho tovaryši byli v železném hradě zajati. princ se rozhlédl po nádvoří a dal svého koně do konírny. Vše ostatní už bylo přichystáno. V zámecké síni i v pokojích viděli mnoho bohatě přistrojených pánů i služebníků, ale nikdo z nich ani se nepohnul. Všichni byli zkamenělí. Prošli tak několik pokojů až přišli do jídelny. Bylo tam všude plno světla a uprostřed stál stůl plný dobrých jídel a nápojů. Chvíli čekali, myslili si, že někdo přijde, ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli, jedli a pili, co hrdlo ráčilo. Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát.

V tom se nenadále rozlítly dveře a do pokoje vstoupil černokněžník. Byl to shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku měl ti železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou, měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla vstala z hrobu. Královic hned ji poznal, vyskočil a šel jí naproti. Dříve než mohl cokoli říct, ozval se černokněžník:

 

„Vím, proč jsi přišel, tuto princeznu chceš odtud odvést. Dobrá, vezmi si ji, jestliže jí po tři noci dokážeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-li ti, zkameníš i se svými služebníky, jako všichni, co přišli před tebou.“

Potom ukázal řekl princezně, aby si sedla, a odešel. Královic nemohl s té panny oči spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal se jí všelicos, ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jako by byla z mramoru. Sedl si tedy princ vedle ní a umínil si celou noc nespat, aby nezmizela. Dlouhý, Široký a Bystrozraký že budou hlídat s ním.

Dlouhý se ovinul se kolem celého pokoje podlé stěn, Široký se posadil se do dveří a nadmul se tak, že by ani myška nebyla proklouzla, a Bystrozraký se postavil uprostřed pokoje na hlídku. Za chvilku ale všichni začali dřímat, usnuli a spali celou noc, jako by je byl do vody vhodil.

Ráno, když se počalo rozednívat, probudil se první princ. Bylo mu, jako by mu byl někdo do srdce nůž vrazil — princezna byla pryč. Ihned vzbudil služebníky a ptá se co dělat?

„Nestarejte se, pane, nic,“ řekl Bystrozraký a prohlédl oknem ven, „však už ji vidím! Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub, a na tom dubu žalud — a ten žalud je princezna. Ať mě Dlouhý vezme na ramena a dostaneme jí.“

A Dlouhý si ho hned naložil, na ramena, natáhl se a šel, co krok lit deset mil, a Bystrozraký ukazoval cestu. Neminulo ani co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase zpět. Dlouhý podal princi ten žalud: „Pane, pusťte jej na zem!“

Královic jej pustil, a v tom okamžení stála princezna vedle něho A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotě dveře a černokněžník vešel do pokoje zle se usmíval. Když ale spatřil princeznu, zamračil se, zabručel a TŘESK!  Jedna železná obruč na něm praskla a spadla na zem. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.

Celý den neměl princ co dělat, a tak se procházel po zámku a díval se, co je kde divného. Všude to ale vypadalo, jako by se tu život zastavil v jediném okamžiku.  V jedné síni viděl nějakého prince, jak držel oběma rukama napřažený meč, jako by chtěl s někým bojovat, ale rána nedopadla, zkameněl. V jednom pokoji byl zkamenělý rytíř, jako by ve strachu před někým utíkal, zakopl, začal padat, ale nedopadl. Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce kus pečené od večeře a nesl sousto do úst, ale nedonesl , protože taky zkameněl. A mnoho jiných zkamenělých ještě tu viděl. Každý byl v takové poloze, ve které byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!“

A laky mnoho krásných, zkamenělých koní tu viděl, a v zámku i okolo něj všechno pusto. Stromy tu sice byly, ale bez listí, louky byly bez trávy, řeka netekla, nikde ani ptáka zpěváčka a ve vodě ani rybičky.

Ráno, v poledne i večer našel princ se svými tovaryši skvělou a hojnou hostinu, Jídla se samy nosily, víno samo se nalévalo. Večer se zase otevřely dveře a černokněžník přivedl princeznu, aby jí princ hlídal. Ačkoli si všichni umínili, že neusnou, nic ale nepomohlo, stejně zase usnuli.  Za svítání se princ probudil a viděl, že princezna zmizela.

Rychle tedy probudil Bystrozrakého za rameno : „Hej, vstávej Bystrozraký, kde je princezna?“

Ten si protřel oči, hledí a povídá: „Už ji vidím! Dvě stě mil odtud je hora, a v té hoře skála, a v té skále drahý kámen, a ten kámen je ona. Když mne tam Dlouhý dones, dostaneme jí.“

Dlouhý ho hned vzal na ramena, natáhl se a šel — co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči a hora se rozskočila se na tisíc kusů a mezi nimi se třpytil drahý kámen. Ten vzali a princi přinesli Jak jej na zem pustil, stála tu princezna zase. Když přišel černokněžník a uviděl ji, zlostí se mu zajiskřily oři — a třesk! A zase jedna železná obruč praskla a odletěla pryč. Zabručel a odvedl princeznu pryč.

Ten den bylo zase všechno tak, jako včera. Po večeři černokněžník zase přivedl princeznu, podíval se princi ostře do očí a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo s koho, zdali zvítězíš ty anebo já!“ a s lim odešel.

I dali si dnes všichni tím větší práci, aby se ubránili spánku. nechtěli si ani sednout, chtěli  celou noc prochodit, ale všecko nadarmo. Jeden po druhém usnul a princezna zase zmizela.

Ráno se zase probudil nejdříve princ, a když neviděl princeznu, zase vzbudil Bystrozrakého : „Hej, vstávej! Podívej se, kde je princezna!“

Bystrozraký dlouze hleděl ven: „Hó, pane!“ povídá, „daleko je, daleko! Tři sta mil odtud je černé moře, a uprostřed toho moře na dně leží mušle, a v ní je zlatý prsten — a ten prsten je ona. Nestarejte se, přece jí doslaném! Dnes musí ale Dlouhý i Širokého s sebou vzít, budeme ho potřebovat!“

Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel — co krok, to třicet mil. A když přišli k černému moři, ukázal mu Bystrozraký, kam má pro tu mušli do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku co mohl nejvíc, ale na dno přece nedosáhnul.

„Maličko počkej, však já vám pomohu.“ řekl Široký a nadmul se co mu břicho stačilo. Pak se položil na břeh a pil. Za maličkou chviličku opadla voda tak, že Dlouhý dosáhl na dno a mušli vyndal ven. Vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky.

Ale na cestě mu bylo mu přece trochu těžko, protože  Široký měl v břiše plno vody. Sundal ho tedy v jednom širokém údolí s ramen. Bouchlo to jako když měch s věže pustí, a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero. Široký sám ledva z něho vylezl.

Zatím bylo v zámku princi velice těžko, slunečná záře se začala ukazovat za horami a služebníci se ještě nevraceli. Čím větší byly paprsky, tím větší byla jeho úzkost. Na čele se mu vyrážel smrtelný pot. Když se na obloze ukázalo i slunce jako tenký žhavý proužek,  rozletěly se dveře a na prahu stál černokněžník. Rozhlížel se kolem po pokoji, a vida že princezny tu není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje.

Ale v tom se rozbilo okno na kusy a zlatý prsten spadl na zem. V tom okamžení tu stála princezna. Bystrozraký vida, co se v zámku děje, a v jakém nebezpečí je jeho pán, řekl to Dlouhému, ten udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prásk!  třetí železná obruč pukla na zem a odskočila. V tom se proměnil černokněžník na havran a vyletěl tím roztlučeným oknem ven.

Krásná panna promluvila a děkovala princi, že ji vysvobodil, a v zámku i okolo něj najednou vše oživlo. Ten co držel v síni napřažený meč, švihl jím do povětří, jen to zafičelo. Ten zakopnul. dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos. Ten, co seděl pod komínem, vstrčil si sousto do pusy a jedl dál. A tak každý dodělal to,  co započal a kde přestal. V konírnách vesele dupaly a řehtaly koně, stromy se zelenaly, na lukách bylo plno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece plavala hejna drobných rybiček. Všude živo, všude veselo.

Všichni princi z děkovali za vysvobození. Ale on řekl: „Mě nemáte co děkovat; kdyby nebylo mých věrných služebníků Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také zkameněl.“

Hned potom vydal se na cesiu domů,  k otci, starému králi, i se svou nevěstou a se svými služebníky. Šel s ním i Dlouhým, Široký, Bystrozrakým, a všichni vysvobození.

Starý král plakal radostí, že se synovi tak poštěstilo, protože si myslel, že už se nevrátí. Brzy potom byla velká svatba, po které řekli Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zase do světa hledat práci, protože se jim líné živobytí nelíbilo. od té doby se potloukají někde po světě a pomáhají i ostatním.