O Popelce

Byl jednou jeden bohatý muž. Tomu onemocněla žena a brzy zemřela. Zůstala mu malá dcerka, která byla velmi milá a všichni ji měli rádi.

Netrvalo dlouho a otec dcerce přivedl novou matku. Macecha měla dvě dcery, které byly krásné jako bílý den, ale zlé jako černá noc.

Jednoho rána se macecha podívala na malé děvčátko a řekla: „Proč by měla ta hloupá holka sedět u stolu s námi?!“ A poslala dívku mezi děvečky. Všechny její krásné šaty dala svým dcerám a místo toho ji dostala starou šedivou halenu a dřeváky.

Teď nastaly dívce zlé časy. Vstávala za kuropění, aby uklidila, nanosila vodu, vymetla kamna, rozdělala oheň, uvařila oběd a umyla nádobí. Večer, když byla unavena, nečekala na ni měkká postel jako kdysi. Musela si lehnout vedle kamen na zem. A protože byla stále celá zaprášená a špinavá od popela, všichni zapomněli její pravé jméno a začali jí říkat Popelka.

Popelce dělaly sestry všelijaké zlomyslnosti.  Nic se jim nelíbilo, a místo aby Popelce za její práci alespoň poděkovaly, tak ji jen nadávaly, vysmívaly se jí a zlobily ji.

Jednou se otec chystal na trh a zeptal se dcer, co jim má přinést. „Krásné šaty!“ odvětila první. „Perly a drahokamy!“ řekla druhá.

„A tobě, Popelko?“ zeptal se: „Co ty bys chtěla?“

„cokoli co vám zavadí o klobouk, to mi přineste.“

Otec nakoupil pro nevlastní dcery krásné šaty, perly a drahokamy a vydal se domů. Když projížděl hustým lesem, zavadil o lískový prut a do klína mu spadla lísková větvička. Doma dal nevlastním dcerám, co si přály, a Popelce proutek z lískového keře. Ta mu poděkovala, a proutek zasadila do země. Za nějaký čas z proutku vyrazily kořínky, zazelenal se a vyrostl v krásný stromek. A nebyl to obyčejný stromek, sedávali na něm bílí holoubci, a ti Popelce pomáhaly.

Vtom čase se král rozhodl, že ožení syna, a tak se rozhodl uspořádat ples, který bude trvat tři dny. Pozval na něj všechny krásné dívky z celé říše, aby si syn mohl vybrat. Z toho poskočilo srdce v těle, i těm dvěma nevlastním sestrám.

To bylo něco pro ješitné sestry. Hned si nakoupily plno šatů, aby se mohly princi předvést. Zpráva je popohnala k posedlosti, shonu a spěchu. Zavolaly Popelku a poroučely ji:

„Učeš nás, vyčisti nám botky, utáhni nám šněrovačky, pojdeme na svatbu na královský zámek!“

Popelka poslechla, ale už tak pro samou práci nevěděla, kde jí hlava stojí. Tajně však plakala, protože by také ráda šla na hostinu. I prosila macechu, aby tam mohla jít.

„Ty, Popelko?“ odvětila macecha: „Vždyť jsi celá od prachu a špíny a chtěla bys na svatbu? Tam bys nám tam udělala akorát ostudu.“

Popelka mlčky odešla, ale oči se jí zalily slzami. Viděl to otec a za Popelku se přimluvil. Macecha tedy nakonec řekla:

„Tady máš čočku, která mi spadla do popela, a když tu čočku během dvou hodin přebereš, tak můžeš jít s námi.“

Popelka vyběhla zadními dveřmi na zahradu a zavolala: „Milí holoubci, poleťte ke mně, pomozte mi prosím přebírat čočku!“

Do kuchyně přiletěli oknem holoubkové a snesli se do popela. Holoubkové pokývali hlavičkami a začali vyzobávat čočku! Dobrá zrníčka házeli do misky, špatná snědli. Za hodinu to měli hotové a odletěli opět pryč.

Popelka ukázala mísu matce a těšila se už na ten ples. Jenže macechy pravila:

„Ne, Popelko, nemáš žádné šaty a neumíš tancovat, byla bys jen k smíchu.“  S těmito slovy se k Popelce obrátila zády a pospíchala za svými pyšnými dcerami pryč.

V den slavnosti bylo v domě spoustu křiku a poroučení. Klik nastal, až dcery s macechou neodjeli, museli všichni všeho nechat a staraly se jen o to, aby jim to na hostině slušelo.

Když si Popelka trochu oddechla, vzala koště a šla do sednice, aby zametla a uklidila. Potom si sedla pod lískový keř a pomyslela si, že se na ten ples stejně půjde podívat. V to chvíli ji holoubek vhodil do klína malá klíček. Popelka přemýšlela, od čeho asi ten klíček asi  je. V domě nenašla nic, kam by se klíček hodil. Vzala tedy světlo a šla do sklepa.

V koutě našla dvířka s malým zámkem. Zkusila je tím klíčkem otevřít a ono to šlo. Vešla do krásné místnosti, kde se stěny třpytily a na podlaze ležela hromada stříbra. Uprostřed stál stůl, který byl z ryzího stříbra a na něm stříbrná truhlička. Z této místnosti bylo vidět do další místnosti. Ta byla celá ze zlata a uprostřed byl zlatý stůl a na něm stála zlatá truhlička. Za ní byla ještě třetí místnost. A ta byla ze všeho nejkrásnější.

Stěny byly posázeny samým drahým kamením, které zářily jako hvězdy na obloze. Uprostřed stál železný stůl, a na něm stála železná truhlička.

Popelka si místnosti znovu prohlédla, a otevřela nejdříve železnou truhličku. Jak zvedla víko, viděla nápis, napsaný zlatými písmeny:

„Kdo sem vkročí a železnou truhličku otevře, tomu patří vše, co zde nalezne. Na zdi je velký kámen, kdo na ten kámen zatlačí, tomu se zeď otevře. Venku se pase bílý kůň. Kdo si na něj sedne, musí říci: , Mlha přede mnou, mlha za mnou,‘ a kůň ho donese, tam kam si řekne.“

Když si to Popelka přečetla, uviděla tam bílé šaty, zlatem vyšívané a drahými kameny zdobené. Všecko, co k šatům patřilo, leželo u šatů. Popelka si ty krásné šaty vzala a běžela rychle nahoru. Umyla se, učesala a oblékla se.

„A teď, si sednu na koně a podívám se také na tu slavnost. Sestry mě určitě nepoznají.“ Zatlačila na kámen, a vyšla na zelenou louku. Vzala koně za uzdu, vsedla na něj a řekla:

„Dones mě, koníčku, do města – Mlha přede mnou, mlha za mnou!“ A už jako vítr letěli k městu.

Za chvíli byli v knížecím zámku.  Všichni s úžasem hleděli na krásnou pannu, která právě přijela. Macecha ani sestry jí nepoznaly, pomyslily si, že to musí být nějaká cizí princezna, tak krásně vypadala. I princ zvědavě přistoupil k neznámé panně.

„Kdo jsi, krásná panno,“ zeptal se jí.

„Není důležité, kdo jsem. Mohu se tu chvíli zdržet?“ Řekla Popelka.

Princ ji vzal za ruce a celý večer tancoval jen s ní. Neměl už oči pro nikoho jiného než pro tu krásnou cizinku. Okouzlila jej nejen svou krásou, ale i dobrotou jejího srdce.

Najednou si Popelka uvědomila, že musí domů, ale princ jí řekl: „Půjdu s tebou a doprovodím tě!“ Rád by totiž věděl, odkud ta dívka pochází. Ale Popelka mu cestou utekla a schovala se mu, pak naskočila na koně a byla ta tam. Darmo by se ji snažil někdo dohonit.

Když přijela Popelka domů, svlékla ze sebe šaty a dala je do truhly, pak si zase vzala své staré šaty a spěchala nahoru. Sotva tam vyběhla, už tady byly i sestry. Sotva Popelka odjela, skončila i hostina, protože princ už nechtěl nikoho viděl. Stále myslel na neznámou princeznu, která mu utekla.

„Tak jak jste se tam měly?“ Ptala se Popelka.

„Dobře jsme se měly, a líbilo se nám tam tak, že tam zítra půjdeme zase.“

„Byla tam jedna princezna a takovou krásu jsme ještě nikdy neviděly. A jaké měla šaty! Princ se do ní hned zamiloval, ale ona mu stejně ujela. Teď neví, kde by ji našel, a doufá, že přijde i zítra.“

Druhý plesový den se zase sestry s macechou odebraly na zámek, běžela Popelka do sklepa, by se do druhé truhličky podívala. Tam ležely šaty růžového hedvábí, stříbrem vyšité.  když se oblékla, skočila na koně a pelášili do města.

Princ seděl smutně u stolu a kdykoliv se otevřely dveře, hledal v nich neznámou princeznu. Konečně se dveře rozlétly, zašustily hedvábné šaty a šťastný princův pohled dosvědčil, že už přijela. Popadnul Popelku za ruku a celý večer tancoval zase jen s ní.

„Moc jste mě svým rychlým odjezdem zarmoutila!“ řekl princ, když osaměli.

„Nemohu jinak,“ odpověděla Popelka, „abych vás mohla zase navštívit, nesmíte mě zde zdržovat.“

„To těžké, ale splním vaše přání, když zase přijdete.“

Když byl čas, aby se vrátila domů, princ ji opravdu nezdržoval, v naději, že ji zítra zase uvidí.

Sotva Popelka dojela domů a převlékla se, přijely i obě sestry.

„Jak jste se dnes měly?“ ptala se jich Popelka. „Byla tam zase ta princezna?“

„Ano byla. A dnes měla ještě krásnější šaty. Princ chce, aby přišla zase a tak bude zítra hostina znovu. Co ten princ jen na ní vidí? Je hezká, ale je plno jiných hezkých děvčat na světě.“

Třetí den zase sestry odjely. Popelka, rychle uklidila a pospíchala do sklepa. Tenkrát otevřela stříbrnou truhličku. Tam byly modré šaty, stříbrem a perlami vyšité. Když se oblékla, třpytily se jí diamanty na krku a na hlavě. Tak oblečena jela potřetí do zámku.

Když přišla na ples, všichni zase rázem oněměli. Princ tancoval celou dobu jen s ní. Nechtěl, aby mu princezna zase utekla, dal tedy rozkaz, až princezna přijede, aby mu to přišli oznámit. Neseděl dlouho a přiběhl sluha, že ji vidí přijíždět na běloušovi. Princ seskočil z trůnu a rozhodl se, že mu princezna tenkráte neujede.

Princ proto nastražil lest, nechal natřít schody smůlou, a když po nich Popelka běžela, uvíznul jí ve smůle levý střevíček. Ten princ našel, byl malinký a půvabný a celý ze zlata.Celý večer prosil princ Popelku, aby mu řekla, kdo je, aby se stala jeho manželkou a aby s ním už zůstala. Popelka mu ale o sobě nic neprozradila.

„A kde vás mám hledat?“

„O to ať se postará osud.“ Usmála se Popelka.

Přišel čas, by opět odjela domů. Princ však dal jednomu ze sloužících příkaz, aby natřel schody smůlou. Doufal, že se tam princezna přilepí a zůstane na zámku.

Popelka se rozloučila a běžela ke svému běloušovi. Najednou ucítila, že jí nohy na zemi váznou. Na schodech uviděla lepkavou pryskyřici. Trhla sebou a rychle vyskočila na koně.  Kůň se rozběhl a za chvíli zmizel v mlze i s Popelkou.

Na schodech zůstal jen přilepený střevíček. Prince mrzelo, že se mu jeho lest nepovedla, ale byl rád, že má aspoň něco, podle čeho by mohl tu neznámou dívku najít .

Popelka byla také smutná, protože nebylo mnoho lidí, kteří by na ni byli tak hodní jako princ. Moc si přála, aby mohla prince znovu vidět.

Smutně se s koníčkem rozloučila; smutně skvostný šat do truhličky skládala. Rozloučila se s koníkem a šla zase nahoru po své práci. Sestry přijely domů, ale ona se jich tenkráte na nic neptala. Sestry ale o hostině vykládaly i bez jejich otázek.

„To mu přejeme,“ řekla sestra, když jim Popelka lože chystala. „Zbyl mu jen střevíček. Měl si vybrat raději některou z nás!“

Princ marně na svou princeznu čekal a tak dal vyhlásit, ať přijdou na zámek dívky z celého okolí, a která z nich střevíček obuje, ta se stane jeho manželkou.

Doma si o tom pak sestry povídaly a Popelka všechno slyšela.

Druhý den se sestry vydaly na zámek. Ubohá Popelka nevěděla, co má dělat, má-li jet také, anebo zůstat doma. Láska však zvítězila nad strachem. Šla do sklepa, oblékla si modré šaty a pantoflíček zabalila do šátku. Nahoru si oblékla své staré šaty, aby nepřitahovala pozornost a vydala se na zámek taky.  Když přišla na zámek, bylo tam tolik dívek, že se tam nemohla ani protlačit.

Každá si chtěla vzít prince za muže. Každá se těšila, že jim střevíček bude dobrý, ale ať dělaly co dělaly, nohy měly moc velké.

Když Popelka vešla až do sálu, uviděla tam své sestry. Tvářily se jako kyselá jablka, z čehož soudila, že už střevíček zkoušely.

Princ seděl na trůně a smutně hleděl na to hemžení. Prohlížel si každou tvář, ale stále neviděl tu pravou.

Na konci řady stála Popelka a najednou ji objevily pichlavé oči sester.

„Podívej, není to naše Popelice?“

„Máš pravdu, že je. Co tady dělá? Pojď, půjdeme pro ni. Ta ať se těší! Nechá všecko doma a jde si sem na výlet.“

Jiskry jim lítaly z očí a chtěly své výhrůžky hned vyplnit. V tom jim ale slova uvízla v krku. Popelka šla odvážným krokem ke střevíčku. A jednoduše do něj vklouzla.

Nastalo všeobecné rozrušení a v sále to zahučelo. Princ vyskočil z trůnu a běžel k Popelce, aby se přesvědčil, že je ji střevíček dobrý. Popelka ze sebe shodila staré šaty a ukázala se v modrých šatech. Na nohou měla nyní střevíčky oba dva.

Princ padl na kolena a řekl:. „Vyslyš mě a buď mou manželkou.“

„Dobrá,“ usmála se Popelka, „jestli ti nevadí, že jsem jen obyčejné děvče, stanu se tvou ženou.“

„Ať jsi kdokoliv, chci tě za ženu.“ A posadil si Popelku vedle sebe na trůn.

Sestry div zlostí nepukly. Popelka princi povyprávěla jak to vše bylo. Pak ukázala na své sestry, aby se k ní přidaly. Ač byly hodně naštvané, usmívaly se jako andělé, jen aby se jim trochu té slávy dostalo.

Princ vystrojil slavnou svatbu, na kterou byli pozvaní všichni, kdo přišli. Když bylo po svatbě, svěřila Popelka svému muži tajemství velkého bohatství, které našla ve sklepě a poprosila ho, aby tam s ní jel. Princ souhlasil. Když tam přijeli, byl ohromený krásou, kterou viděli v podzemních místnostech. Dali naložit na vůz nějaké zlato a drahokamy a odvezli to do zámku.

Sestry se stále držely blízko Popelky, aby zjistily jak ke svému štěstí přišla.

Naivní Popelka, učiněná dobrota, si myslela, že jsou sestry upřímné a mají radost z jejího štěstí, tak jim tajemstvím také svěřila. Od té chvíle neměly sestry na zámku žádného stání a záhy odjely domů. Nemyslely na nic jiného, než jak by se k pokladu dostaly.

Hned jak přijely domů, běžely do sklepa. Neměly však klíček a tak otevřely dveře násilím. Vešly dovnitř a zůstaly z toho bohatství jako omámené. Vrhly se na zem a začaly si do kapes cpát  stříbro, zlato a drahé kamení. Když už to nemohly unést, šly to nahoru vysypat do truhlice. Zdálo se jim toho bohatství však ještě málo, tak šly do sklepa znovu.

Lakota jim ale přišla draho.  Když sešly dolů, vrhly se na ně dvě veliké černé kočky, pověsily se na ně, a ostrými drápy je celé podrápaly. Sestry vyběhly ze sklepa s nesmírnou bolestí. Bolest jim ale nezabránila, aby se nechtěly alespoň na chvíli pokochat pokladem, který si nakradly. Nakoukly tedy do truhly, ale místo zlata, stříbra a drahých kamenů tam nebylo nic jiného než hromádka obyčejného kamení.