chlapecByl jeden chudý chlapec, který neměl otce ani matku, a musil jít sloužit, aby nezemřel hlady. Chodil dlouho, a nikde nemohl najít službu, až jednoho dne přišel k nějakému stavení o samotě pod lesem. Na prahu seděl starý dědeček, který neměl oči. Kozy mečely v chlívku a dědoušek řekl:
„Rád bych vás, ubohé kozičky na pastvu dovedl, ale nemohu, nevidím, a nikoho nemám, abych ho s vámi poslal.“
„Dědoušku! pošlete mne,“ ozval se hoch, „já vám ty kozičky budu pást a vám taky rád posloužím.“
„Kdo jsi a jak se jmenuješ?“
Hoch mu všecko pověděl a že se jmenuje Janeček.
„Dobře, Janečku! Vyveď tedy ty kozy na pastvu. Ale tam na tu hůrku v lese jich nechoď, přišly by Jezinky, uspaly by a přišel by si o oči, tak, jako to udělaly mně.“
„Nebojte se, dědoušku,“ odpověděl Janeček, „mně Jezinky o oči nepřipraví.“ Potom pustil kozy z chlívku a hnal je na pastvu. První a druhý den pásl pod lesem, ale třetího dne si řekl:
„Přece bych se nebál Jezinek? Poženu je tam, kde je lepší pastva.“
Ořízl si tři zelené proutky ostružiny, schoval je do klobouku, a hnal kozy zrovna do lesa na tu hůrku. Tam se kozy rozběhly po pastvě a Janeček si sedl do chládku na kámen. Dlouho neseděl, a najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním krásná panenka, celá bíle oblečená, vlasy po zádech pěkně rozčesané, černé jako havran, a očí jako trnky.
„Pozdrav pán Bůh! mladý pasáčku!“ povídá, „Podívej, jaká jablíčka rostou v naší zahrádce! Jedno ti dám, abys taky věděl, jak jsou dobrá.“
A podávala mu krásné červené jablíčko. Ale Janeček věděl, že kdyby to jablíčko vzal a snědl, že by usnul a že by mu potom sebrala oči.
„Děkuju pěkně, krásná panenko! Můj hospodář má v zahradě jabloň, rostou na ní ještě pěknější jablíčka; dost jsem se jich najedl!“
„Nu, když nechceš, nebudu tebe nutit,“ řekla panenka a odešla.
Za chvíli přišla jiná, ještě krásnější panenka, měla v ruce pěknou červenou růži a řekla: „Pozdrav pán Bůh! mladý pasáčku! podívej, jakou jsem tamhle na mezi utrhla krásnou růžičku! Přivoň si, jak krásně voní!“
„Děkuju pěkně, krásná panenko! můj hospodář má v zahrádce ještě pěknější růžičky; navoněl jsem se jich dost!“
„Nu, když nechceš, nech tak!“ řekla panenka celá rozhněvaná, obrátila se a odešla.
Po některé chvíli přišla třetí panenka, nejmladší a ze všech nejkrásnější.
„Dobrý den, mladý pasáčku!“
„Děkuju pěkně, krásná panenko!“
„Jsi taky pěkný hoch,“ řekla panenka; „ale byl bys ještě hezčí, kdybys měl pěkně učesané vlasy, pojď, já tě učešu!“
Janeček neříkal nic, ale když panenka k němu přikročila, aby ho česala, vzal s hlavy klobouk, vytáhl z něho jeden proutek z ostružiny a šup! Uhodil panenku přes ruku.
Ta se dala se do křiku: „Pomoc, pomoc!“
Začala plakat, protože se nemohla hnout z místa. Janeček ale nic nedbal na její pláč a svázal jí ostružinou ruce. Tu přiběhly z lesa i ty druhé dvě panenky, a vidouce sestru chycenou, začaly Janečka prosit, aby ji rozvázal a pustil.
„Rozvažte si ji samy!“ řekl Janeček.
„Nemůžeme; máme měkoučké ručičky, popíchaly bychom se!“ Když ale viděly, že hoch jinak nedá, šly k sestře a chtěly ostružinu rozvázat. V tom Janeček přiskočil a uhodil je taky proutkem . Pak oběma svázal ruce.
„Už vás mám, vy zlé Jezinky!“
Potom běžel k hospodáři a řekl: „Dědoušku! pojďte, našel jsem někoho, kdo vám oči zase vrátí.“
Když přišli na tu hůrku, řekl té první Jezince: „Teď mi pověz, kde jsou dědouškovy oči? Nepovíš-li, hodím tě do řeky!“
Jezinka se vymlouvala, že neví, a Janeček ji chtěl vhodit do řeky, co pod hůrkou tekla.
„Nechej mě! Janečku!“ prosila Jezinka, „já ti dědouškovy oči vrátím.“ I vedla ho do jeskyně, kde bylo mnoho očí, velkých i malých, černých, červených, modrých i zelených. Vybrala dvě žluté oči a podala je dědouškovi. Ten si oči nasadil a začal naříkat:
„Ach běda, běda, to nejsou moje oči; vidím samé sovy!“
Janeček se rozhněval, Jezinku popadl a vhodil do řeky.
Potom povídá té druhé: „Pověz ty, kde jsou dědouškovy oči?“
Ta se taky začala vymlouvat, že o nich neví, ale nakonec podala dědouškovi dvě zelené oči.
Jenže dědoušek zase naříkal: „Och, to nejsou moje oči; vidím samé vlky!“
dědečekDruhou Jezinku tedy hodil Janeček taky do vody.
„Pověz mi ty, kde jsou dědouškovy oči?“ řekl Janeček té třetí nejmladší Jezince. Ta mu podala černé oči, které však také nebyly ty pravé a dědoušek bědoval, že prý: „Vidím samé štiky!“
Janeček vida, že ho též obelhala, chtěl ji taky hodit do vody, ale Jezinka prosila: „Nech mne Janečku, nech mne! Já ti ty pravé dědouškovy oči dám.“
Vybrala je pár modrých očí a podala je dědouškovi.
Ten si je nasadil a radostně vykřikl: „To jsou moje oči! Díky Bohu! Teď zas dobře vidím.“
Janeček Jezinku tedy pustil, ona se rozběhla do lesa a už nikdy více se na té hůrce neukázala.
Potom Janeček a dědoušek dál spolu žili. Janeček pásl kozy a dědoušek dělal doma sýr, který pak společně prodávali.