Bětuška byla mladičké děvče, Její matka byla vdova, neměla tedy muže a neměla žádné jmění, jen roztrhanou chaloupku a dvě kozy. Přesto byla Bětuška vždycky veselá. Od jara do podzimu pásla své kozy u bezového keře.

Vždy když šla z domu dávala jí matka do mošničky krajíček chleba a vodu, přikazujíc jí, aby napředla len, který ji omotala kolem hlavy Bětuška vzala mošničku, a vesele cestou zpívajíc poskakovala za kozami k bezinkám.

Když tam přišly, kozy šly na pastvu. Běluška si sedla pod strom levou rukou tahala z hlavy vlákna, a pravou spouštěla vřetánko a vytvářela lněné vlákno. Přitom si zpívala, až se to lesem rozléhalo.

Když ukazovalo slunce poledne, odložila vřetánko, zavolala na kozy, dala jim po kousku chleba, aby se jí někam nezaběhly. Potom si zaskočila si do lesa pro trochu jahod neb jiného lesního ovoce, jaké právě rostlo. Když se najedla, poskočila si, založila ruce v bok roztancovala se.

Sluníčko se skrze zeleň stromů na ni smálo a kozičky si myslily: „To máme veselou pastušku!“

Po tanci zase pilně předla, a když večer hnala kozy domů, nikdy jí matka nelála, že nese vřetánko prázdné.

Jedenkrát, když dle svého obyčeje, v pravé poledne, po skrovném obědě k tanci se chystala, tu, kde se vezme, tu se vezme, stojí před ní překrásná panna. Roucho má bílé, tenounké jako pavučinku. Od hlavy k pasu ji splývají zlaté vlasy a na hlav má věnec z lesních květin.

Bětuška strnula.

Panna se na ni usmála a povídá líbezným hlasem: „Bětuško, ty ráda tancuješ‘?“

Když panna tak pěkně k ní promluvila, opustil Bětušku strach a odpověděla: „Ach, já bych celý den tancovala!“

„Pojď tedy, zatancujeme si spolu, já tě to naučím!“ řekla panna, a vykasala si sukni k boku, objala Bětušku a začala s ní tancovat.

Jakmile začaly tancovat, ozvala se jim nad hlavami tak líbezná hudba, že se Bětušce i srdce v těle rozehrálo. Hudebnici seděli na bezových větvích. Byl to sbor vybraných hudebníků, kteří na pokynutí krásné panny spustili. Byli tam slavíci, skřivánci, pěnkavy, stehlíci, drozdi i kosi.

Líčka Bětušce hořela, oči jí svítily, a Bětuška zapomněla na úkol i na kozy a jen se dívala na svoji družku, která se před ní, a okolo ní v nejrůznějších pohybech otáčela. Tančila tak lehounko, že se ani travička pod její útlou nožkou nesklonila.

Tancovaly až do večera poa Bětušce se nohy nezastavily, aniž ji zabolely. Najednou se krásná panna zastavila, hudba umlkla a jak přišla, tak zmizela.

Bětuška se ohlédla, sluníčko zacházelo za les. Sáhla si na hlavu, kde měla nespředený len, podívala se na prázdné vřetánko ležící v trávě a spráskla ruce.

Přivolala kozy a běžela domů. Tentokrát si ale cestou nezpívala. Trápilo ji svědomí, protože se dala tou krásnou pannou omámit a celé odpoledne protančila. Umínila si že, kdyby se jí to mělo ještě jednou stát, a panna by zase přišla, že jí už nikdy neposlechne.

Kozičky neslyšíce veselého zpěvu, se stále ohlížely, zdali za nimi Bětuška opravdu jde. Také matka se divila, a dcerky se ptala, zdali je nemocná, že dnes vůbec nezpívá?

„Ne matičko, nejsem churavá, ale od samého zpěvu mi v hrdle vyschlo“, vymluvila se Bětuška, a šla schovat vřetánko a nespředený len a matce se ani slovem nezmínila o krásné panně.

Druhý den jako obyčejně hnala Bětuška zase kozy k bezinkám, a zase si vesele zpívala. Rozhodla se, že dnes vše vynahradí. Kozičky se začaly pást, a ona si sedla pod strom začala pilně příst. přitom si začala zpívat, neboť při zpěvu ji práce lépe šla od ruky. Když slunce ukazovalo poledne dala Bětuška zase kozičkám po soustu chleba, odběhla si pro jahody. Když se vrátila, vzdechla si: „Ach kozičky moje, dnes nesmím tancovat…“

„A proč bys nesměla?“ – ozval se líbezný hlas, a krásná paní stála před ní, jako by spadla z nebe.

Bětuška se lekla ještě více než minulý den a odpověděla až po chvíli: „Ach odpusťte, krásná paní, já nemohu tancovat, proto že bych zase nenapředla len a matička by se zlobila. Než slunce zajde, musím dohonit, co jsem zameškala včera.“

„Pojď tancovat, než slunce zajde, pomoc se ti najde!“ řekla panna, vykasala si sukni, objala Bětušku a v bezových větvích začali hrát hudebníci. Obě se roztočily a krásná panna tančila ještě krásněni než včera. Bětuška mohla na ní oči nechat a zase zapomněla na kozy i na úkol. Konečně hudba zmlkla a tanečnice se zastavily, ale slunce bylo na sklonku.

Bětuška spráskla ruce nad hlavou, kde měla obtočený byl nespletený len, a dala se do pláče. Krásná panna ji sáhla na hlavu, sundala len, otočila ho okolo kmenu tenké břízy, uchopila vřetánko a začala příst. Vřetánko se rychle otáčelo a než slunce zapadlo za les, byla všechna příze spředena.

Krásná panna podala vřetánko Bětušce a řekla: „Pamatuj si má slova – Motej a nereptej.“

Po těch slovech zmizela, jako by se pod ní země slehla.

Bětuška byla spokojená, a pomyslila si: „Když je tak hodná, tak s ní zase budu tancovat, jestli ještě přijde.“

Zvesela si zpívala a kozičky vesele kráčely k domovu.

Matka ji ale přivítala mrzutě, protože chtěla během dne přízi zpracovat, ale včerejší vřeteno bylo prázdné. — „Co jsi včera dělala, že jsi nespředla vřeteno?“ zlobila se matka.

„Odpuste mi matko, já jsem si zatancovala a na práci jsem zapomněla,“ řekla Bětuška zkroušeně, a ukázala jí dnešní vřetánko.

Matka zmlkla, šla podojit kozy.

Třetí ráno zase hnala Bětušky kozy na pastvu. Kozy se začaly pást a Bětuška začala zpívat a příst. Když slunce ukázalo poledne a Bětuška se naobědvala a vesele pravila: „Kozičky moje, dnes vám zatancuju!“

Poskočila si a už chtěla zkoušet, zdali dokáže tančit tak hezky jako ta krásná paní a najednou před stála ní. stála

„Zatancujeme si spolu,“ pravila s úsměvem Bětušce. Chytila ji ji, a v tom okamžení zazněla jim nad hlavami hudba a obě už kroužily kole.

Bětuška zase zapomněla na vřetánko i kozy, neviděla nic než krásnou pannu. Neslyšela nic než líbeznou hudbu, podle které jim nohy samy skákaly. Tak tancovaly až do večera. Tu panna ustala a hudba umlkla. Bětuška se lekla, slunce bylo za lesem a vřetánko bylo prázdné. V očích se jí zaleskly slzy, co jí řekne matka?

„Dej mi svoji mošničku, já ti vynahradím, co jsi dnes promeškala!“ řekla krásná panna.

Bětuška jí podala mošničku, panna na okamžik zmizela, a pak ji Bětušce zase vrátila se slovy: „Ne teď – doma na to hleď!“ a zmizela, jako by ji vítr odvál.

Bětuška se bála do mošničky kouknout, ale na půl cestě jí to přece nedalo. Mošnička byla tak lehká, jako by v ní nic nebylo. Musela se podívat, jestli ji panna neošidila. Ještě více se lekla, když viděla, že mošnička plná bezového listí! Pustila se do žalostného pláče a dělala si výčitky, že byla důvěřivá. Ve zlosti vyhodila nějaké listí ven, ale pak si pomyslila: „Podestelu to kozičkám,“ a nechala si listí v mošničce.

Mlčky a se strachem se vydala k domovu. Kozičky zase nemohly svoji pastušku poznat. Matka už na ni čekala na prahu.

„Probůh, jaké si mi to včera přinesla vřetánko?“ bylo první její slovo.

„Proč?“ úzkostlivě se ptá Bětuška.

„Když jsi ráno odešla, šla jsem přízi smotat. Motám, motám a vřetánko je pořád plné. Udělala jsem jedno přadeno, dvě, tři přadena, a vřetánko je pořád plné! Rozlobila jsem se, jaký zlý duch to upředl a v tom okamžiku příze s vřetánka zmizela, jako by ji někdo sfouknul. Můžeš mi to vysvětlit?“

Bětuška tedy začala vypravovat o krásné panně.

„To byla lesní ženka!“ zvolala matka v ustrnutí. „Okolo poledne a půlnoci ony svoje rejdy provádějí. S děvčaty mají slitování a mnohdy je i bohatě obdarují. Proč jsi mi to neřekla, kdybych nereptala, mohly jsem mít příze plnou sednici.“

Tu si Bětuška vzpomněla na mošničku a napadlo jí, že by snad přece něco mohlo pod tím listím být. Vyndá vřetánko a nespředený len a koukne dovnitř.

„Podívejte se, matko!“ vzkřikne.

Matka nahlídne do mošničky a spráskne ruce. Březové listí se změnilo na zlato!

„Ona mi říkala – Ne teď, doma na to hleď, – ale já neposlechla! “ hněvala se sama na sebe Bětuška.

„To nevadí. Štěstí, že jsi nevyklopila celou mošničku!“ mínila matka.

Bohatství, které Bětuška přinesla domů, bylo i tak dost veliké a stačilo jim na spokojený život. Matka koupila statek a mnoho dobytka. Bětuše koupila krásné šaty, a už nemusela pást kozy. Přestože už měla Bětuška vše, stejně měla největší radost z toho, jak si mohla zatančit s – „lesní ženkou.“ Často si zašla do bezového hájku a moc si přála, aby zase krásnou pannu spatřila, ale nikdy více ji nespatřila.