Bylo jedno malé děvčátko, které měl každý rád. Milovala ji i její babička. Nevěděla, co by malému děvčátku z lásky darovala. Jednou ji vyrobila čepeček z červeného sametu, kterému se říkalo Karkulka. A protože holčičce moc slušel, a ona nic jiného nosit nechtěla, pojmenovali ji „Červená Karkulka“.

Jednou řekla maminka Červené Karkulce: „Tu máš koláč a láhev šípkového vína, zanes to babičce, je nemocná a slabá. Buď ale hodná, běž rovnou k babičce a nikde se nezdržuj. S nikým nemluv, a koukej na cestu, aby si nezabloudila. Pozor ať  nerozbiješ to víno, churavá babička by potom nic neměla. Když přijdeš do světnice, pěkně babičku ode mne pozdrav.“

Červená Karkulka odpověděla: „Ano maminko, neboj se, vše udělám, jak říkáš,“ a podala mamince na to ruku.

Babička bydlela za hlubokým lesem, asi půl hodiny od vsi. Když Karkulka přišla do lesa, potkala vlka. Nikdy předtím vlka neviděla, tak se ho nebála.

„Dobrý den, Červená Karkulko,“ řekl vlk.

„Děkuji, taky přeju hezký den!“

„Kam tak časně, Červená Karkulko?“

„K babičce.“

„A co to neseš v tom košíku?“

„Koláč a šípkové víno. Včera jsme pekli, babička už je stará a nemocná, musí se trochu posilnit.“

„A kde bydlí ta tvoje babička, Červená Karkulko?“

„Je to tam za lesem, pod třemi velkými duby,“ řekla Červená Karkulka.

Vlk si pomyslel: „To mladé, buclaté děvčátko bude určitě lépe chutnat než ta její babička, ale musím to dobře vymyslet, abych mohl sežrat obě dvě.“

„Ty neslyšíš, jak líbezně zpívají ptáčkové? A podívej se, jaké jsou tu krásné květiny, můžeš nějaké natrhat.“

Karkulka pozvedla oči a když viděla, jak se nad stromy lesknou sluneční paprsky a vše kolem kvete a voní, pomyslila si: „Vždyť já sem babičce nenatrhala žádnou kytičku, ta ji určitě rozveselí.“

Zastavila se na paloučku a začala trhat květiny. Když utrhla jednu, zdálo se ji, že tam dál je ještě hezčí, a tak běhala sem a tam a trhala ty nejkrásnější.

Vlk šel rovnou cestou k babičce. Zaklepal na dveře.

„Kdo je tam?“

„Karkulka. Nesu ti koláč a víno babičko, otevři!“ řekl vlk.

„Otevři si závoru,“ zvolala babička, „jsem tak slabá, že už nemohu ani vstát.“

Vlk vstoupil dovnitř, šel rovnou k babičce a sežral ji. Pak si vzal její šaty, dal si na hlavu čepec, zatáhl záclony a lehl si do její postele.

Když měla Karkulka plnou náruč květin, vzpomněla si na babičku a hned se k ní vydala. Bylo jí podivné, že byly dveře otevřené dokořán. Vstoupila do pokoje a přepadl ji nějaký divný pocit. Vše se jí zdálo nějaké bídné a pomyslila si: „Oh, ty můj Bože, jaké je to tu dnes smutné, vždyť se mi to tu vždy tak líbilo!“

Pozdravila: „Dobrý den, babičko, pozdravuje tě maminka!“

Když nedostala žádnou odpověď, šla k posteli, kde ležela babička. Ta měla posunutý čepec do tváře a vypadala dnes moc divně.

„Babičko, proč máš tak velké a dlouhé uši?“

„Abych tě lépe slyšela!“

„A babičko, proč máš tak veliké oči?“

„Abych tě lépe viděla!“

„A babičko, proč máš tak velikou pusu?“

„Abych tě mohl lépe sežrat?“

Vlk vyskočil z postele a Karkulku sežral taky. Potom si zase lehl do postele, usnul a začal hlasitě chrápat.

Šel okolo myslivec a pomyslel si: „Jak ta babička dnes hrozně chrápe?! Musím se na ni podívat.“

Vstoupil do pokoje a pohlédl do postele, kde ležel vlk. „Konečně jsem tě našel ty starý lupiči!“ řekl, „Už dávno tě hledám.“

Kouká znovu na vlka, který má obrovské břicho. Hned ho napadlo, že vlk sežral babičku a že by ji mohl ještě zachránit. Vzal nůžky a spícímu vlkovi rozpáral břicho. Když několikrát střihnul, vyskočila z vlkova břicha nejen babička ale i Červená Karkulka.

Jenže co se spícím vlkem? Karkulka zaběhla pro nějaké kameny, těmi naplnili vlkovo břicho a pak ho zase zašili. Když se vlk probudil, dostal velikou žízeň a tak běžel k řece. Jenže jak se nad tu vodu naklonil, kameny ho stáhly do vody a ta ho odnesla daleko předaleko.