Byl jednou jeden malý chlapec, který se jmenoval Smolíček. Bydlel v malé chaloupce u lesa s jelenem, který měl krásné zlaté parohy. Jelen se o Smolíčka dobře staral, ale občas musel jít na pastvu dále od jejich domova. Potom vždy Smolíčkovi přikazoval, aby nikomu neotvíral dveře a nikoho do domečku nepouštěl.

Jednoho dne odešel jelen jako obvykle na pastvu. Za chvíli někdo opravdu zaklepal na dveře. Když se Smolíček zeptal, kdo tam je, ozval se líbezný hlásek:
„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“
Smolíček si vzpomněl na varování jelena a neotevřel, i když ho ty hlásky tak úpěnlivě prosily.

Když se jelen vrátil z pastvy, Smolíček mu vyprávěl, že někdo klepal, ale on že neotevřel.

„To je dobře Smolíčku, to byly jeskyňky. Kdyby si otevřel, odnesly by tě pryč.“

Další den se zase musel jelen vydat na pastvu. Zanedlouho se za dveřmi zase ozvaly prosebné a líbezné hlásky.

„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“

jezkyňkySmolíček by jeskyňky rád viděl a bylo mu jich moc líto. Třásly se za dveřmi zimou a stále plakaly. Nakonec se tedy nechal přemluvit, a otevřel jim dveře na malou škvírku, aby se mohly trochu ohřát. Jeskyňky tam nejdříve strčily své běloučké prstíčky, pak celou ruku a šup, už byly ve světničce. Popadly Smolíčka a utíkaly s ním pryč.

Smolíček nešťastně volal: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky pryč nesou!“
Jelen se naštěstí pásl nedaleko a hned přiběhl a jeskyňkám Smolíčka vzal. Doma mu ale vyhuboval a přísně mu nakazoval, aby jeskyňkám už nikdy více dveře neotvíral. Smolíček mu to slíbil, ale dobře se slibuje, když nikdo na dveře neklepe.

Za nějaký čas se jeskyňky k domečku zase vrátily a spustily svou starou písničku: „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“

Smolíček řekl, že jim neotevře, protože ho chtěly odnést.

„Ne, my jsme ti nechtěly ublížit, u nás by si se měl dobře, celý den bychom si s tebou hrály.“

Smolíček zaváhal. Třeba jsou opravdu hodné, … A když stále žalostně naříkaly: „Jen dva prstíčky, jen co se ohřejeme, vždyť tady umrzneme!“, zase jim podlehl a otevřel dveře na mezírku. Jen na ty dva prstíčky. Vše se ale opakovalo, nejdříve tam strčily dva prstíčky, pak celou ruku a už ho chytily a když jej odnášely pryč, zle se na něj mračily.

Smolíček začal plakat: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky pryč nesou!“

Tentokrát ale nikdo nepřiběhl, aby ho zachránil. Jelen se dnes pásl příliš daleko, než aby mohl Smolíčkovo volání zaslechnout.

Jeskyňky odnesly Smolíčka do své jeskyně, kde ho zavřely do klece a krmily jej samými dobrotami, aby ho pak mohly sníst. V kleci neměl žádnou postýlku a byla mu tam velká zima a smutno, protože si s ním nikdo nehrál.

Mezi tím se vrátil jelen z pastvy a když viděl, že jsou dveře otevřené dokořán, hned věděl, čí je to práce. Rozběhl se do lesa a hledal, kde ty jeskyňky bydlí.

V tom uslyšel, jak Smolíček volá svého přítele: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky do své jeskyně odnesly!“

Rychlými skoky vběhnul do jeskyně, posadil si Smolíčka na parohy a odnesl jej zpět domů. Smolíček už pak nikdy jeskyňkám neotevřel, mohly prosit sebevíc. Věděl, že by to mohlo příště dopadnout mnohem hůře.