Milutín

Jeden chudobný otec měl dvě děti, synka a dcerku. Ten otec si přál, aby mu děti vždy ráno vypravovaly, co se jim v noci zdálo. Dceruška to tak vždycky udělala, ale synáček nechtěl. Bál se své sny vypravovat, protože si říkal, že jsou to nesmysly. Zdálo se mu totiž, že sprovodil ze světa jednoho čaroděje a vzal si za manželku dceru nějakého knížete. Nakonec se stal králem v tom království, kde ten kníže bydlel.

Otec se rozhněval, že nechce své sny říct. Vyvedl chlapce před dům a počal jej bít a on začal žalostně plakal. Jel tudy nějaký hrabě a slyše pláč toho dítěte, poslal tam svého služebníka, aby jej nebil, že mu raději zaplatí, a že si hocha vezme s sebou.

Ten otec mu odpověděl, aby si Milutína vzal, že už ho nechce ani vidět. Hrabě si jej vzal, a přivedl domů.

Doma měl dceru, která si brzy toho chlapce velmi oblíbila. Jenže i hrabě měl takový zvyk, že mu děti musely povídat, co se jim v noci zdálo. Chlapec však své sny nechtěl prozradit ani hraběti.

Hrabě se rozhněval, dal na zahradě vystavit věž, do které chlapce uvěznil. Jeho dceři jej bylo líto, šla tedy k zedníkům a slíbila jim mnoho peněz, když udělají ve věži tajné okénko, kterým mu bude v noci nosit jídlo.

Chlapec v tom vězení prožil sedm let.

Jednoho dne se přihodilo, že král – zlý čaroděj té země poslal tomu hraběti ozdobnou hůl. Vzkázal mu, že musí přijít na to ze které strany lze hůl otevřít. Když na to nepřijde, tak na něj přitáhne s vojskem.

Jako obvykle přinesla panna v noci jídlo do věže.

»Nyní jsem ti přinesla jídlo naposledy, neboť král poslal mému otci hůl, a můj otec ji musí otevřít. Nepodaří-li se mu ji otevřít, přitáhne na nás s vojskem. Když zahyneme, tak zahyneš ve vězení taky.«

»Neboj se a běž si lehnout. Ráno řekni otci: „Můj drahý otče! Zdál se mi sen, jak tu hůl otevřeš. Vhoď tu hůl do vody a ona se obrátí vzhůru tím koncem, kde se otvírá.“«

A tak se taky stalo. Hrabě to udělal, zapečetil hůl na tom konci, kde se otevírala a poslal ji králi.

Král mu odepsal: »Udělal si to správně, ale nevěřím, že to máš ze své hlavy. Máš asi někde poblíž někoho, kdo ti poradil. Pošlu ti tři stejné koně a musíš mi říct kolik má který let. Jeden má jeden rok, druhý dvě léta a třetí tři.«

Ti koně však byli jeden jako druhý a hrabě je od sebe nemohl rozeznat. Když šla dívka večer do věže s jídlem zase si posteskla:

»Ten král nevěřil, že byla odpověď z otcovy hlavy a poslal mu tři stejné koně. Musí mu říct, kolik má který let.«

Milutín odpověděl, aby si šla zase lehnout i aby řekla otci, že se jí zdálo, že jim má nasypat obroku, který je různě starý. Ty koně má k tom u obroku postavit, a oni půjdou sami každý ke své hromádce. Jednoroční kůň půjde k jednoročním u obroku, dvouletý půjde ke dvouletému obroku a ten třetí půjde k nejstaršímu obroku.

Dívka to tedy otci poradila a opravdu to proběhlo tak, jak mu řekla. Hrabě tuto odpověď tedy poslal králi.

Král mu ale zase odpověděl: »Opět si to udělal, ale nevěřím, že to máš ze své hlavy. Poradil ti to někdo cizí. Dám ti poslední šanci. Až budeš obědvat, hodím po tobě těžkou palicí, která ti vyrazí lžíci z od úst, a ty mi ji musíš hodit zpátky.«

A skutečně se tak stalo. Druhý den přiletěla palice, vyrazila mu lžíci z ruky, a zabořila se do stěny tak hluboko, že ji dvanáct vojáků nemohlo vytáhnout, natož ji hodit tomu králi.

Večer šla panna zase s jídlem v nadějí, že uslyší dobrou radu.

»Dvakráte jsi nám Milutíne pomohl, ale nevím, jestli nám budeš moci pomoci tentokrát.«

Když mu vše pověděla, zase ji uklidnil:

»Jdi domů a ráno otci řekni, že se ti zdálo, že to nikdo jiný nedokáže nežli já. Otec ti to sice nebude věřit, ale potom si pomyslí, že si mu dvakrát dobře poradila a věřit ti bude.«

Tak se taky stalo. Hrabě jej dal z té věže přivést, a vida, jak je slabý, řekl:

»Já jsem silnější nežli ty, a nemohu tu palicí uzvednou, jak bys to dokázal ty?«

»Jdi k sedlákovi, kupte tam krávu a navařte mi silné polévky.«

Když tu polévku uvařili, začal mládenec jíst. Snědl pár lžic, vzal palici a vyhodil ji do výšky. Palice ale spadla dolů. Dojedl tedy tu polévku a řekl hraběti, že zítra tu palici hodí ke králi.

A opravdu to dokázal.

Čaroděj viděl, že to bylo taky vykonáno, a odepsal tom u hraběti: »Věru, vykonal jsi všecko, co jsem ti řekl. Ale zjistil jsem, že ti pomohl ten, kterého si dal zavřít do věže. Musíš mi ho sem poslat, abych ho viděl.«

Hrabě ale váhal, protože král chtěl toho Milutína potrestat, za to, že hraběti pomáhal.

»Víš-li co, hrabě? Dej sem všecky své lidi svolat, a vybereme z nich takové, kteří mi budou podobní. Nechej jim ušít stejné šaty, aby nás nemohli jednoho od druhého rozeznat a všem opatři stejné koně.«

Vybrali tedy devět takových a on byl desátý.   Mládenci s tedy vydali za králem.

»Zajisté nevíte, proč tam jdeme? Král mě chce potrestat, protože jsem knížeti pomohl a on nemohl na vás všechny přitáhnout s vojskem, ale nebojte se nic. Až tam přijdeme, bude vám ten král poroučet: „Milutíne odjeď!“ Musíte ale odjet všichni, nikdo se nesmí opozdit, všichni odjedeme najednou. Když řekne: „Milutíne pojď do světnice,“ Všichni půjdeme do světnice. Cokoli řekne, musíme to udělat všichni najednou.«

A tak se taky stalo. Když ho král mezi ostatními mládenci nemohl poznat, řekl jednomu svému služebníkovi, aby se schoval pod postel a poslouchal, který z nich je nejmoudřejší mluvit. Potom aby mu udělal nějaké znamení, aby jej král druhý den poznal.

Když si mládenci lehli, tak Milutín řekl: »Zatím mě čaroděj ještě nepoznal, ale když mě pozná, musíme všichni odjet. Jestli nás dohoní, nic se nebojte. Klekněte si na zem, modlete se k pánu Bohu a dávejte dobrý pozor. Vyplivne-li ale čaroděj z úst plamen, tak máme vyhráno.«

Sluha pod postelí slyšel vše, co si povídali a když všichni usnuli, uřezal Milutínovi kousek z jeho boty a odešel.

Milutín, ale tušil, že jej bude chtít čaroděj nějak odhalit a všichni si ráno prohlédli svůj oděv. Milutín zjistil, že právě on má uřezanou patu, tak všem kousek boty uřezal, aby je nebylo rozeznat.

V tom se ozvalo: »Milutíne, pojď ke snídaní.«

Všichni šli ale jako vždy zároveň. Král se podíval na jejich boty, jenže oni měli boty všichni stejně označené. Vyhuboval toho služebníka a řekl: »Milutíne jdi domů.«

Mládenci se zvedli, nasedli na koně a odjížděli domů. V tom si král všimnul, že jeden z koňů, je ten, kterého poslal hraběti.  Začal tedy s Milutínem bojovat, až se pod nim i země třásla. Tak se spolu nějaký čas strašně potýkali a najednou králi vyšlehl plamen z úst. Milutín krále porazil.

Nastaly veliké radovánky. Milutín si vzal za ženu dceru toho hraběte, a odebral se s ní do země toho čaroděje a kraloval tam až do smrti.