B yla jedna m atka a měla syna jm enem Marka královice. Když M arek povyrostl, musil svině pásti; byl m alý a slabý, a druzí pasáci, chtíce aby jim sloužil a za ně pásl, bili jej, až od nich musil utéci. T oulaje se po poli, nalezl krásné bílé děťátko, ano na slunci leží. I udělal jem u chládek z větví a poodejda sedl si. T u přišla Víla, řkouc: »Milý Bože! kdož to učinil? ať žádá co koli, všecko bych mu dala.« M arek slyše to, přistoupil blíže řka: »Já to, sestro, učinil.« — »Ty bratříčku? co to žádáš?« Ma9 rek si vzpomněl na pasáky a prosil, žeby rád byl silný, aby ho nemohli stlouci. I dala mu V íla ze svých prsou piti, a pak ho poslala k jednom u kam enu dvanácti centův, zdali jej bude moci pozvednouti. Když poprvé se napil, ještě jím ani hnouti nem ohl; podruhé maličko jej pozvedl, a po třetí přes horu jej přehodil. Vesele se vrátil k pasákům a ti hned na něj: »Kdes byl? zdali ti máme tvé svině pásti?« a chtěli jej b iti; on pak jednoho popadl a jím ostatní pobil. Jiní pasáci to vidouce, žalovali rodičům pobitých, a ti sběhli se na M arkovu m atku: »Jakého’s to syna odchovala? Zbojníka, který nám naše děti zabíjí!« M atka toho se ulekla a M arka vyhnala, aby jí víc na oči nechodil. »Tehdy dobře,« řekl M arek, »když tak chceš, půjdu do světa.« I šel; potom však si vzpomněl, že nemá, čeho junákovi potřeba. Tehdy šel ke kováři a dal si ukovati šavli s tíži dvanácti centův. »Ale,« povídá, »musí lepší býti nežli tvé kovadlo: jest-li že je přesekne, dostaneš za ni plat, a jinak nic.« I kovalo tu šavli pět a dvacet kovářů, a když byla hotova, přišel M arek, sekl, a šavle přerazila se o kovadlo na dva kusy. »Hoj, kováři,« řekl M arek, »špatná tvá práce, nedostaneš nic.« Potom šel k jiném u kováři, kde třicet jich 1 0 kovalo, a dal si šavli z dvanácti centů v ukovati, a když byla hotova, vzal ji a sekl a přesekl kovadlo, až i do špalku zasekl. »Dob ře^ mi, kováři, šavli udělal; udělej mi ta ­ ky palici, totiž buzdovan dvanácti centův, * a pak ti vše zároveň zaplatím : ale když p alici vyhodím, ať se nepřelomí; přelomí-li se, nedostaneš nic.« Kovář udělal palici, ale nedobře: když ji M arek vyhodil a pak na sebe chytil, přelomila se. Tehdy řekl M arek: »Dobře’s udělal šavli, ale špatně palici; n astav ruku, abych ti šavli zaplatil.« K ovář nastavil ruku, a M arek mu ji šavlí usekl, řka: »Tu máš, kováři, plat za šavli, abys žádném u junákovi už takové šavle nedělal.« Potom šel ke třetím u kováři, kdež osm a třicet jich kovalo, a dal si palici udělati. Když byla hotova, vyhodil ji tak vysoko, že tři dni a tři noci byla v povětří. A když p řicházela dolů, nastavil jí M arek záda, a jak na něj padla, porazila ho na zem a nos i zuby se mu zalily krví, ale palice zůstala celá. »Dobře’s mi ji, kováři, udělal, nastav ru ­ ku, ať ti zaplatím.« Kovář nastavil, a M arek mu zaplatil jako předešlému kováři,, aby prý žádnému junákovi už takové palice nedělal. Potom šel domů k m atce a řekl: »Hle, matko, jaký jsem já junák! budeš-li ti mě hubovati, půjdu s tím po světě.« I počala ho m atka kárati: »Proč jsi takový? proč nejsi živ jako jiní lidé? máš voly, jdi do hory zelené, orej pustiny a lada, a pečuj tím •o výživu své staré matky.« M arek poslechl, vzal voly a šel; ale nešel orat pustin a lad, nébrž oral cařské silnice. K dyž Turci to spatřili, přišli na M arka, tři sta vybraných junáků, řkouce: »Proč ořeš, M arku, cařské silnice? však máš pustiny a lada.« I chtěli jej zabiti. M arek to vida, a nem aje při sobě ani šavle ani palice, popadl pluh a potloukl jím ty všecky T urky. Potom pobral jim zlato, vypřáhl voly a pustil je po hoře zelené, řka: »Jděte, volečky, po hoře zelené, tam se paste i klaťte se od jedle do jedle tak jako ta sivá žežhulka; nedovedl M arek vám i orati, a taky už nikdy nebude.« A zpívaje šel dom ů: »Ejhle, m atko, tu máš zlata dost, živ se, a já půjdu do světa, abys mne nem ěla na očích.« A vzav si svou palici a šavli, šel a přišel do jedné hospody, kde T urci červené víno pili; tam se dověděl od nich, že tudy pojede O ndřej královic, taky takový junák. »Dobře, počkám na něj,« řekl M arek; a když viděl přijížděti Ondřeje, zavolal: »Hoj, pobratřenče, královici O ndřeji!« — »Děkuji, neznám ý hrdino! nejsi-li ty 12 královic Marek? máš braň takovou jako oň.« — »Ba, pravda, jsem Marek královic.« — »Tehdy dobře, jděm do hospody a píme spolu číši vína, že nás tak láska i náhoda junácká sjednotila. N yní se nebojíme půtky ani s jakým koli cařstvem.« N a cestě do hospody řekl M arek: »Medle, zazpívej mi, Ondřeji!« — »Bratříčku, nesmím, oblaková Víla by mne zastřelila.« — »Nic se neboj, jsemť já tu.« Ondřej poslechl a zazpíval tak, až se strom ů větve padaly. Nenadále přiletělo kopí a Ondřej se převalil. M arek se ohlídl, odkud to, i spatřil V ílu v oblaku; popadl palici a hodil ji po Víle tak, že ji srazil na zem. Víla počala křičen: »Pusť mně, M arku, Ondřeje ti oživím a dám ti koně kouzelného, že budeš moci lítati povětřím.« M arek jí nechal a Víla nabravši nějaké trá ­ vy, oživila Ondřeje. Marek dostal kouzelného koně strakoše, a pak s O ndřejem jeli do hospody na vínečko. V té hospodě bylo nějaké děvče nedobré; to se v Ondřeje zamilovalo, on však ani pohlednouti na ně nechtěl. I nalila mu za to do vína medu, aby se více napil; a když potom M arek někam poodešel, zabila Ondřeje. Když pak se M arek zase vrátil, děvče nedobré popadl a na kusy rozsekal: »Tu máš, nedobrá, za to, 13 I že’s Ondřeje, bratra mého, zabila!« Potom šel dále světem. Chodil sem tam , a kde našel nějakého junáka, potýkal se s ním po junácku, a tak i s černým M uřenínem. Sta věl-tě tvrz černý M uřenín na břehu m ořském, a když byla hotova, řekl: »Pěkně jsem tě vystavěl, tvrzi má, pěkně a vysoko; ale nem ám otce ani m atky, ani bratra, ani sestry, ani svých milých, aby se po tobě procházeli. A však mám jednu milou, dceru caře Solimana. N apíšu na bílém papíře list, a pošlu mu po černém T atařín u : nedá-li mi jí, ať se mi postaví k boji.« N apsal list a poslal. A když jej cař Solim an přečetl, hořce zaplakal. I přišla k něm u cařice: »Co pláčeš, caři Solimane? již často ti listy přicházely, a nikdys hořce neplakal; co tě trá ­ pí?« A on jí řekl, že mu píše černý M uřenín nedá-li jem u dcery své, aby se mu postavil k boji: »a kterak se m ám ubohý jem u k boji postaviti?« I poradila m u cařice, aby napsal list královici M arkovi, aby přišel, že m u dá tolik pokladů, co sedm koní unese. I napsal list a poslal po T atařínu. Když k rálovic M arek přečetl list, zasm ál se srdečně: »Bodejž tě, caři Solimane! nač mi budou tvé poklady, jest-li že mi ěerný M uřenín srazí hlavu?« I neřekl, ani že přijde, ani že 14 nepřijde. Když T atařín tu zprávu přinesl, zarm outil se cař Soliman, že nem á žádného takového Člověka, jenž by mu dceru jedinou vysvobodil. Přišel druhý list od černého Muřenína, a cařova dcerka vidouc otce svého plakati, tázala se ho, co pláče? a když jí pověděl, řekla: »Víš, drahý otče, že jest jeden junák, královic Marek. P iš mu, že m u dáš tolik pokladů, co devět koní unese, aby přišel a jemu se k boji postavil.« Císař Solim an opět jem u psal, ale M arek zase nic neslíbil. I přišel třetí list od M uřenína, že přijde, aby se připravil cař a dal jem u dceru po dobrém a nebo po zlém, a že všecky hospody a krám y z bázně před ním zavřeny býti musejí. Ještě jednou radila dcerka: »Piš, drahý otče, Markovi královici, aby přišel, a slib jem u bohatství, co na dvanácte koní se naložiti může, a takovou košili, k terá není předená ani tkaná, ani ulitá, nébrž z ryzího zlata udělaná, a takového hada, který drží v zubech rukojeť, a na té rukojeti zlatý košíček, a v tom košíčku drahý kámen, při kterém se může večeřeti o půl noci tak jako o poledni.« Cař zase napsal M arkovi list, a všecko mu slíbil, co dcerka pravila; ale Marek opět dí se smíchem: »Bodejž tě, caři Solimane! nač mi bude tvé bo15 hatství, jest-li že mi černý M uřenín srazí hlavu?« I neřekl nic, ani že přijde, ani že nepřijde. Potom přišel zase list od Muřenína, že vypravil tři sta junáků samých stříbrňákův, vše hrdin vybraných. Tedy řekl M arek královic koni svému strakoši: »Hoj, strakoši, dobrý koni m ůj! dobře víš, že mi věren býti m usíš; pakli mi nebudeš, usekám ti nohy v kolenách, i ať mi se držíš hrdinsky!« A strakoš m u odpověděl, aby jej ry ­ chle osedlal a jel, že M uřenín už je blízko. M arek jej osedlal, vsedl na něj a jel do m ěsta, kde panoval cař Soliman. A když se dověděl, kterou cestou M uřenínové jedou, zůstal u jedné hospody státi, kde byl mladý hospodský, a tloukl na vrata volaje: »Odevři a přines vína.« Ten se vym louval, že nesmí nalívati, neb že všecky hospody a krám y m usejí zavřeny býti z bázně před černým M uřenínem. A M arek m u řekl: »Musíš mi přinésti, nepřineseš-li, useknu ti hlavu po ramena.« H ospodský vida, že není pomoci, musil přinésti číši vína. M arek polovici v y ­ pil sám, a polovici dal strakošovi. Tehdy přinesl hospodský dvě číše, jednu M arkovi, druhou strakošovi. Zatím odešel M arek do zahrady, aby se tam podíval. I spatřil tam u potoka pannu bujné krásy, plakala a na1 6 říkala: »Oj, moje vodičko! raději bych v tobě přebývala nežli s černým M uřenínem!« Marek vida, že to dcerka Solimanova, řekl: »Co ti je, panenko, že tak mile pláčeš?« I odpověděla mu: »Jdi pryč odtud, hrdino neznámý! co se mne ptáš, když mi nemůžeš pomoci?« — »Nu, jen mi pověz, možná, že ti pomohu.« A panna vypravovala, že přišel černý M uřenín a odňal ji otci a m atce; a že měla člověka, jenž by jí mohl vysvoboditi, ale nechce. I vypravovala, co všecko mu nabízela, a že předce nechce. »Bodejž ho slunce nevidělo a měsíc na něj nesvítil! bodejž nikdy více nespatřil m atky své a žádné ptáče mu nezpívalo!« A Marek jí odpověděl: »Nežvástej, nežvástej! než jdi a řekni, že jsem přišel: jsemť já M arek. Otec at’ pěkně vypraví a všecko ti dá, čeho mu třeba a co bude chtíti.« I běžela hned k otci a všecko pověděla, co řekl Marek. Zatím pak, co M arek s pannou rozmlouval, přijel M uřenín; a vida hospodu otevřenou a před ní koně uvázaného ke sloupu, řekl, kdo že je ten, jenž nemá před ním bázně? a že ho naučí, jeho se báti. I obrátil k hospodě koně svého bedeliju, ale kůň jiti nechce. »Nu, pojedu tam , nechám půtky, možná že dostanu pannu po dobrém.« A v skutku jel tam, do17 stal pannu a všecko, čeho m u bylo potřebí. Tehdy přijel zase k té hospodě, a vidí, že ten kůň tu ještě stojí. I chtěl tam jeti, aby ho zabil, ale bedelija jiti nechce. »Nu, nechci půtky tropiti, když jsem dostal pannu beze vší půtky.« A když M uřenín dál odjel, přišel M arek ze zahrady, a strakoš mu dí: »Kdež jsi tak dlouho byl? snadno mne mohl M uřenín zabiti!« — »Nu, nic se neboj, strakoši m ůj! dá-li pán bůh, zabiju já jeho, ne on tebe.« I dal si ještě jednu číši vína naliti, a druhou strakošovi. A když se napili, pustili se za M uřenínem . A M uřenín ještě před tím řekl vůdci svého vojska, aby se ohlédl, zdali žádná tm avá m lha nejde za nimi. Ten se ohledl a nic neviděl. A když se potom podruhé ohledl, spatřil tm avou m lhu a řekl M uřenínovi: »Hoj, pane! jde za nám i tm avá ošklivá mlha.« Ještě ani nedomluvil, a již M arek zadní tlupu s první srazil a potloukl. M uřenín m u dí: »Neblázni, M arku! co s nám i blázny tropíš? nevím, zdali žertuješ čili tropíš blázny?« — »Nic nežertuju, ani blázny tropím , nébrž opravdu dělám.« — »Tehdy dělej, co’s umínil, hoď, co máš.« — »Nehodím, hoď ty svou palici.« A M arkův strakoš vrhl se k zemi a palice přeletěla M arkovi přes hlavu. Tehdy 18 M arek hodil svou palici a M uřenína srazil na zem ; strakoš přiskočil a M arek usekl M uřenínovi šavlí hlavu. I dal tu hlavu panně, řka: »Miluj nyní m rtvou, když si jí nechtěla za živa milovati.« Potom jeli domů a cař dal hody veliké vystrojiti, a M arek dostal, co mu bylo slíbeno. — T ak také se potýkal junácky s Musou Arbanasem, jenž měl tři srdce. Bilť se s ním tři dni a tři noci bez přestání, tak že už z M arka šla pěna krvavá, a z Musy Arbanasa ještě ani bílá nešla. Tehdy vykřikl M arek královic: »Hoj, sestro Vílo!« A Víla odpověděla: »Nemohu ti pomoci, neb mi dítě usnulo na ruce; zdali však nevíš o své tajné zbrani?« Tehdy řekl Marek královic: »Koukni, Muso Arbanase, zdali nyní slunce vychází čili zachází.« M úsa pohleděl na slunce a M arek vytáhl nůž a Musu rozřízl, a tak ho silně popadl Músa, že se Marek z pod něho sotva dobyl. T u si lehl M arek a oddechl si, a potom se šel podívat, co je v tom Člověku tak silného. A vidí, že měl M úsa tři srdce: jedno skákalo, druhé maličko počalo, a třetí o tom ještě ani nevědělo. A na tom třetím srdci vidí hada ležeti, a ten Markovi řekl: »Děkuj pánu Bohu, že jsem o tom nevěděl: nebyl bys učinil, co’s učinil! A však zívni, M arku, 19 ať vejdu do tebe, abys byl taky tak silný, jako ten byl.« I rozzlobil se M arek a hada rozsekal, řka: »N etřeba mi takové potvory, jako jsi ty!« Potom šel dále a chodil sem tam , až nalezeny byly ručnice; tu přišel k jednom u pastýři, jenž střílel ptáky. »Co to děláš?« táže se ho M arek. — »Jak vidíš, střílím ptáky, a m ohl bych i tebe zastřeliti.« — »A kterak bys ty mě tím zabil? junáci nem ohli jsou mne zabiti, a což pak ty?« Pak natáhl ruku a řekl: »Tehdy mi střel do ruky.« T en střelil a prostřelil mu ruku. Tehdy řekl M arek: »Už mi není déle na světě živu býti, lecjaký otrapa by mě nyní zabil; raději odejdu.« I odešel do jedné jeskyně a tam podnes ještě žije. jednou spustili do té jeskyně nějakého člověka po řetěze, a když tam přišel, i hned k němu přistoupila Víla, řkouc: »Duše křesťanská! co tu chceš?« A ten jí pověděl, co a jak. Avšak M arek slyšel, že tu někdo mluví, i hned se táže Víly, kdo to přišel? I pověděla mu, že přišel člověk z onoho světa se podívat, co je v té jeskyni. T ehdy řekl M arek, aby k němu šel, že by rád věděl, jak je svět ještě silný, i aby podal jem u ruku. Ale Víla dala tom u člověku horoucí železo, a M arek je vzal a stiskl rukam a tak, až voda z něho 20 srčela, i řekl: »Och, ještě bych mohl na světě živ býti, byť i nikdo tři dni o mně nemluvil.« I poručil mu, aby řekl pánu svému, že by nyní zase přišel. A dal m u psaní a svou rukou zapečetil i pustil jej nahoru. A když toho člověka zase vytáhli, dal to psaní svému pánovi; ale páni, bojíce se, aby se Marek nevrátil, toho psaní zatajili, aby lidé nevěděli, že M arek je v té jeskyni. Spatřují se ještě šlápoty jeho koně.