Stará Holubka z Klenčí přijela domů na hrob nebožtíka muže. Žila už asi rok u svého syna, který farářoval kdesi na Podřipsku, a nejen nebožtík muž, ale i touha po rodném kraji, v němž vyrostla i zestárla, táhla ji vždy alespoň jednou za rok zpátky na chodskou půdu. „Teta, teta zlatá,“ shrnuli se kolem ní hned přátelé a známí, „japa se tám přece m áte?“ „Japa se m ám ? To víte, šudýž dobře, hale dom a nejlíp.“ „Ha nestyjská se vám ?“ „I ba styjská, dost se mi časem styjská, protože je tám šecko jinčí než tu hu nás. Žádný kopce, žádný louky, žádný rymíky, žádný lesy, ničehož nic, jenom pole, samý pole.“ „Tak je to tera chlebnyj kraj.“ „Chlebnyj ha bohatyj. C ukrovár, pivovár, sladovnu, cihelnu — šecko tám mají. G runty 30 náram ný — jako pancký dvory, ale bídy v nich teky dost.“ „Jako šudýž na světě.“ „Ba p rá v ě ! Ale i v tý bídě panuje tám jinyj kroj i stroj, po m ěsku se šecko vede, i řeč divně protahujou ha prolamujou, že jim někdy hani rozum ít není.“ „Cák tám nejsou Č eší?“ „A by nebyli 1 Samí Češí kolem do kola, hale šecko tám ty lidi jináč menujou. Nasmiju se někdy dost ha dost. N ěhdy sobě, něhdy jim. T ak si jenom pomyslíte, máme děvečku tám z tý vesnici, hodnou divči, ale srozumít se něhdy spolu nemůžem, vona vám říká punebí půda ha půdě podlaha. N áše zásep je hu ní zápraží. Kvasnice jmenuje droždí ha záprašku — jíška. Co sou ve storole ham balka ha záteň, neví. Místo věder má konve, dížce přezdívá putna ha naší putnu jaktěživa nevid ěla.“ „Ale — ale! Cák to jenom povídáte?“ „Pravda pravdoucí“ — a divení nebylo konce. „Řezník stůně, paní mistrová seká sama maso, m áte odpustit, že to není v jednom kuse,“ oznam ovala jednoho dne služka m atce ve farské kuchyni. 31 „Chudák,“ politovala ho hned m atka, „cák mu asi je?“ „Já nevím, ale paní Boulová vyprávěla v krám u, že má na noze v palci kuřátka.“ „Ha to snad ne,“ usm ála se m atka, „to jistě říkala jenom vošpásu,“ a víc o tom nemluvila. A le řezník Boula, veliký, ram enatý a tlustý muž jako H erkules nešel jí z hlavy. Když jsme seděli po večeři, ptá se mne náhle m atka: „Poslouchej, chlapše, slyšels to huž jaktěživ, haby mil něhdo v palci kuřátka ?“ „I slyšel,“ dal jsem se do smíchu, „to je po našem podágr.“ *) „Á podágr! To je něco jinšího 1 Já sem si hned myslila, že bude mít v palci podágra, je to takovyj tělnatyj člověk jako bul hu nás nebožtík pan falář V ondroušek — ; hale v loži se podágra nezbaví, já humím vo tom povídku, tu bych mu míla vyprávět.“ „Tak mně ji povězte.“ „Je vo pavoukovi ha podágru — tak p o ­ slouchej I Staryj podágr povídal jednou mlad ý m u : „Synu, mušíš se stěhovat. Buli tu včera dochtoři, ha povídali si, že panu faláři muší zyjtra huříznout palec na levý noze. Já sem staryj, hyjbat se nebudu, ha v pravým palci nemám e voba m isto.“ *) Podagra = dna. 32 „Dyž muším, tak muším,“ povídal poslušně mladyj ha vystěhoval se. Šel ha šel haž potkál pavouka — křižáka ha ten mil vosm noh. „To by bulo něco,“ pomyslil si podágr ha díval se mu na nohy. „Pavouku,“ povídá mu hned oulisně, „já sem takovyj malyj ha slabyj, ha ty si takovyj vypasenyj, haž břicho po zemi vláčíš, ty bys mě moh drobet poponest.“ „Proč pa ne,“ svolil dobrák pavouk, „sedni si mi na krk, ha já tě kousek svezu.“ Podágr udělal „hop“ ha huž se držíl pavouka jako klíště a hned se mu dobyjval do noh. Čím dál, tím více bolíly nohy pavouka haž se rozhněvál a povídá: „Podágře, marš delůl Huž tě dál neponesu.“ „N epuru,“ zasmál se podágr, „hale husadím se tě v palci.“ „To m ůžeš,“ zasmál se křižák, svinul se do klubíčka ha hani se nehnoul. Podágr íčko teprv vidí, že jeho kam erád hani na jedný noze nem á palce, ale jenom drápky ha chloupky, proto hned spustil jinou: „N eblázni,“ po ­ vídá hupřim ně „já tě jenom zlobil, dolez se mnou k ňákým u člověku ha voba se tám m ůžem husadit.“ „Nihdýž nechci žít s tebou pohrom adě,“ vozval se pavouk, „my dva se mušíme rozejít. V yber si. Chceš jít k pánu nebo k sedlákovi?“ Niá* pohádky. 33 3 „Bul sem hu pána, íčko chci k sedlákovi,“ poroučel si podágr. Pavouk ho tám tera dones, ha než se rozešli, poděkoval mu podágr ha p o v íd al: „Poslouchej, pavouku, co sme si, vodpustm e si ha slibme si, že se na den sv. M artina tu na tom místě zase sejdem, ha povíme si, jak se nám vede.“ „Nu třebas,“ svolil pavouk ha hupaloval rovnou — do zámku. „Jak ty huž mě víckrát nenapálíš,“ myslil si cestou ha svatosvatě si humiňoval, že se do nejdelší smrti s podágrem nesleze. Do svatýho M artina muší každyj pořádnyj tvor vydržít na místě, dij se co dij. Ha tak se stálo, že hani pavouk, hani podágr nemohli se toho dne hani dočkát, pro hanbu sice s místa nehutekli, hale jak vypršíl čas, dostavil se pavouk první na smluvený místo. Bul chudák celyj hubenyj, vymořenyj, břicho mil splasklý ha sm utně se díval na cestu. Za chvilku huž viděl podágra, ten se sotva vlík, tak bul teky hutrápenyj ha darebnyj. „Tak, pavoučku můj zlatyj, ja pa se tě v ed e?“ volál huž z daleka podágr. „Špatně,“ výkřik pavouk, ha pro pláč nemoh hned dál. „Mi teky, mi teky,“ naříkal si podágr, natahoval moldánky ha nutil: „Povídej, čerstva povídej.“ 34 Každyj pavouk má tůlik vočí, kolik noh. Chvilku to tera trvalo, než si ty šecky voči hutříl ha potom se dal do povídání: „Dyž sem se tě zbavil, šel sem rovnou cestou do zám ku ha vlíz sem tám do parádního pokoje. Husadil sem se v koutku ha dal se do práci, hupříd sem si pěknou pavučinu, ha chytil do ni hned několik much — ha to bulo mí šecko, Huž druhyj den mě začli honit. Přihnala se dívče se sm etákem ha šups — pavučina bula dole, tak tak, že mi zbul čas skovát se za zrcadlo. T ak si to mil celyj rok. Mí chceští bulo, že jsem si našel v rámci pěknou skryjš, kde mě žádný voko nevyslídilo, celý honby na mě dělaly, ve dne jsem se nevodvažoval hani na krok ven, jenom v noci sem se mušíl plahočit ha jídlo schánět, abych hlady nepošel, jen se podívej, jak jsem zhub.“ „Jako humučení,“ politoval podágr ha dal se do nářku sám . . . „Já se mám eště stokrát hůř než ty. Já sem vlíz do nohy sedlákovi, husadil sem se mu v pravým palci ha muším řect — zkráje se mi tám dost líbilo. Sedlák se mnou chodil do hospody, na svarby, na jarm arky, haž si roztrhal boty ha teklo mu do nich. Bula mi zima v tom vlhkým kvartýru ha tak sem se vozvál. N apřed sem jenom slábě píchal, sedlák zoul botu, voboul tvrdyj dřevák — ha nic. Tak jsem to vzel vostřejší, vrtal jsem v palci, kousal, hryzal, bodal — 35 3* sedlák klíl ha nadával, vobalil si voteklej palec, nam azal ho ňákou vohavnou mastí, chodí se mnou do chlíva, kydá hnuj, leze do vody, běhá za plouhem vlhkou voranicí, je to k zoufání“ — ha pro lítost nemohl podágr dál. „Víš ty co,“ zpam atoval se první pavouk, „prohoďme si služby.“ „Pro mě ha za mě,“ souhlasil hned podágr —* „mně se nem ůže hůř vect, než se mi vede.“ „Ha za rok ha den se tu na tom místě sejdem zase,“ volál íčko pavouk. „Esli jenom budu živ,“ sm utně sliboval podágr. R ok hutek jako skok 1 K am arádí se chčasně zase sešli. První huž čekál na místě podágr. Zářil zrovna radostí ha smíl se zdaleka na na pavouka, jak se valil tlustyj, vypasenyj, takže jeho tenký nožičky hani nemohly hunest jeho břicho velký jako buben. „Tak jak se máš, příteli,“ podával mu hned ruku podágr. Pavouk si hutříl pot, vodfouk si, ha husmál se blaženě: „Tuze znam enitě 1 Jak o v nebi se mi vede. Husadil sem se v chlívě hu sedláka. V ylezu kam chci, napředu pavučinu jako plachtu, mouchy tlustý jako pecky padají do ní jedna přes druhou, do nejdelší smrti se nehnu. H a japa ty si v tom ? Teky se mi zdáš ňákyj bytelnější!“ „Trefil jsem na dobrý misto,“ zavelebil i podágr, „nevodvážil jsem se huž na palec, 36 tak sem bul zničenej, zakousl jsem se pánovi jenom na noze do malíčku ~ ha pane, to máš v id ět! Pán hned zoul botu, celou nohu vobalil m ěkou vatou, pana dochtora mí přivezli, ten hned nařídil, haby pán se mnou vlíz do m ěkkyj postelí, haby mě chovál v suchu ha teple, ha íčko pojedem e někam do lázní.“ P avouk se zaradoval ha řek : „Tak dobrá, bratře, vrátím e se každyj do svýho ha scházet se huž nemusíme, protože se nám vede dobře.“ M atka se usmála tom u konci a přidala: „To by mil vědět pan Boula, vyhnál by podágra snadlo, hale lehnout si do lože, hodně bum bat ha dobře papat — to se podágr vod něho nehne; ha já huž du spat — hnedle bude devět.“ D obrou noc! — E