Tři sestry

Žil kdysi chudý muž, který měl tři dcery. Už když byly malé, bylo na nich vidět, že z nich vyrostou hezká děvčata.

Dcery ale vůbec nic nechtěly dělat a všechnu práci  nechaly na svých rodičích. Ti se s tím smířili, ale často jim známí a sousedé vyčítali, že holky celý den chodí se založenýma rukama a rodičům s ničím nepomohou.

Děvčata rychle vyrostla a nic se nezměnilo. Sestry byly líné až běda a rodiče už toho měli dost. Jednou v noci řekl muž své ženě:

„Milá ženo, s těmi děvčaty to je těžké, musejí začít konečně pracovat, jinak půjdeme za chvíli po žebrotě. Do služby jít nechtějí a peníze už nemáme, musíme je odvést někam do světa, aby si našly službu a domů se už nevrátily.“

Žena z toho byla sice smutná, ale nouze byla zlá. A tak svolila, aby dcery druhý den odvedl. Nejmladší dcera – Maruška, spala u krbu a všechno slyšela. Sotva se rozbřesklo, tiše vstala pospíšila si  k tetce jestli by ji poradila, co dělat.

„Tady máš klubko nití. Až budete odcházet, zůstaň vždy trochu pozadu. Uvaž konec nitě ke stromu a jak půjdete, potáhneš nit za sebou a podle ní cestu domů najdete.“ Poděkovala a šla domů.

Otec vstal časně ráno, a řekl dcerám: „Mám dnes mnoho práce v lese, musíte jít všecky tři se mnou, a pomůžete mi.“

Rozmarným dívkám se to nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Když se všechny najedly, šly s otcem do lesa. Maruška měla klubíčko v kapse a pořád za sebou táhla nitku. Otec vodil dcery křížem krážem po lese, až přišli do houštiny, kde jim kázal klestit dříví. Děvčata tedy dělala co jim otec nakázal.

Jen Maruška a věděla, že je otec v lese nechal. Proto se obrátila na sestry: „Mně se zdá, že se otec někde ztratil, asi bychom ho měly jít hledat.“

„No jo no, ty si vždycky ta chytrá!“ Smály se ji starší sestry.

„Nechcete-li, půjdu sama,“ řekla Maruška.

To se sestrám taky nelíbilo, tak šly tedy za ní. Maruška měla dobré srdce, a nechtěla sestry nechat v lese. Šly podle nitky, kterou Maruška značila cestu, až přišly až domů. Otec se vymlouval, že v lese zabloudil, a tak šel raději domů, protože věřil že, ony domů určitě přijdou.

V noci zase Maruška slyšela, jak otec matce povídá: „To tedy nevím, jak ta děvčata z lesa cestu našla. Zítra je zavedu do lesa u zámku, aby si tam našly nějakou službu.“

Hned ráno běžela Maruška k tetce, aby ji zase poprosila o radu, protože už žádnou nit neměla. Ta ji poradila,  aby si nabrala hodně popela, a na každé křižovatce aby ho trochu po cestě utrousila. Tak že cestu zpátky najdou. Maruška poděkovala a šla domů.

Otec vzbudil dcery, aby vstaly a ustrojily se, že půjdou do lesa na šišky. Maruška si vzala košíček plný popela a nahoru dala šátek s kouskem chleba, aby popel nebyl vidět. Jak šly, vždycky utrousila trochu  popela. Otec je zavedl na místo, kde bylo mnoho šišek.

„Tady sbírejte, a já půjdu tam na tu stranu. Až budete mít plné zástěry šišek, tak na mne zavolejte.”

Když děvčata nasbírala dost šišek, zavolaly na otce, ten se ale neozýval.

„Dobře, tak musíme jít domů zase samy,“ řekla Maruška, „otec asi zase zabloudil.“

Sestry ji bez odmluvy poslechly a šly domů. Když přišly, všichni už spali.

„Vy jste nám tatínku utekl?“ ptala se ho ráno děvčata.

„Ale kdepak, proč bych vám utekl? Šel jsem dále do lesa a zabral se do práce tak, že jsem na vás docela zapomněl, a když jsem se chtěl pro vás vrátit, byly jste už pryč. Co jsem měl dělat? Šel jsem tedy k domovu.“

Starší sestry mu uvěřily, ale Maruška věděla, co v tom vězí.

V noci řekl otec matce: „Zítra se už určitě nevrátí!“

Matka ho prosila, by je už nikam nevodil, ale nebyla s ním řeč. Hned brzo ráno běžela Maruška k tetce poprosit o radu. Tentokráte se na ni tetka už opravdu rozhněvala, že si neumí poradit sama. Dala Marušce pytel hrachu, aby za sebou trousila hrách.

Tentokrát řekl otec dcerám, že musejí jít na chvojí. Nasnídaly se a šly. Maruška zůstávala pozadu a pořád za sebou trousila hrách. Tatík je zavedl ještě dále od domova, ukázal jim, kde mají lámat chvojí, a odešel pryč.

Slunce stálo už hodně vysoko a dcery se po otci zase sháněly. Volaly, hledaly, ale vše nadarmo. Maruška jim nabídla, že půjdou domů zase samy a začala po cestě hledat hrách. Hrách ale  zmizel, jen v dálce uviděla hejno holubů, kteří ten hrách sesbírali. Bylo zle. Teď teprve sestrám řekla, co otec zamýšlel.

Co měly dělat? Udělaly si z chvojí a z mechu lože a přespaly v lese. Ráno si nasbíraly jahody k snídani začaly hledat cestu k domovu.

„Víte co holky? Vylezu na strom, a kde uvidíme nějaké stavení, tam půjdeme.“ Hned vylezla na vysoký strom a rozhlížela se na všecky strany. V dáli uviděla velký zámek. Pak slezla dolů, a všecky se vydaly k zámku. Za soumraku přišly na velkou louku, kde zámek stál. Několikrát jej obešly kolem dokola, ale nikde nebylo ani človíčka. Zaklepaly tedy na vrata. Tu se jim zjevila bába tak škaredá, že se jí polekaly. Hlavu měla jako škopek, oči vypoulené, vlasy ježaté a tělo tak tlusté, že by ji všecky tři nebyly mohly obejmout.

„Co tu hledáte?“ křikla na ně, až se jim srdce strachem zatřáslo.

„Ach, zlatá babičko,“ odpověděla Maruška, „my bychom vás chtěly poprosit o něco k jídlu, máme velký hlad.“

„Kliďte se odtud jste přišly, nechcete-li, aby vás chytil můj muž.“

„Nevím co si počneme, když nás pod střechu nepřijmete? Za chvíli bude noc, nevíme kam jít, smilujte se nad námi a někam nás schovejte. My vám se vším v domácnosti pomůžeme. Ušijeme šaty, učešeme vás, uklidíme a uvaříme, abyste nemusela nic dělat.“

Bába si, dala si říct a vedla je do zámku. Dala jim spoustu jídla, a když se dosyta najedly, šly s bábou do sklepa. Stál tam velký sud, do kterého se všecky tři schovaly. Bába odešla nahoru, protože její muž už bouchal na vrata. Byl třikrát tak velký a třikrát tak škaredý jako bába. Sotva se v sednici otočil, zavolal hřmotným hlasem, až se všecko třáslo:

„Čichám tady člověčinu, koho tady ženo máš?“

„Kohopak bych tu měla, mužíčku?“ Přinesla rychle dobrou večeři, by ho upokojila.

Za chvíli se jí ale zase zeptal: „Pověz, bábo, koho tady máš?“

„Nemám tady nikoho.“

Muž ale stále naléhal. Žena pochopila, že by jej delším zapíráním jen více rozzlobila, a všecko mu řekla: „Možná bys je mohl nechat být, ony nám budou sloužit.” Pak ho zavedla do sklepa.

A tak u nich sestry zůstaly  bydlet. Musely se ale vše naučit, protože nic neuměly. Dědek s bábou slíbili sestrám, že jim, že jim za tu službu dobře zaplatí, ale zapomněli jim říct, že už je ze služby nikdy nepustí. Líbilo se jim, že nemusejí nic dělat a děvčata je obsluhují.

Brzo ráno jim připravovaly snídani a pak vařily celý den, protože toho bába s dědkem snědli za třicet osob. Pak bábě učesaly a spletly vlasy a pěkně ji ustrojily. Rozdělily si, co která bude dělat, a tak jim čas při práci rychle utíkal. Po nějakém čase se jim začalo stýskat po domovu a přemýšlely, že by chtěly domů. Baba s dědkem je ale pustit nechtěli.

Dcery se jednou dohodly, že by se  jich mohly nějak zbavit. Ale jak? To byla ta otázka, o které stále přemýšlely.

Jednoho dne je ale nalákali do sklepa na voňavou šunku a při tom se jim povedlo je zavřít do sklepa. Všechny tři sestry se zaradovaly, vzaly si dukáty, které si tam vysloužily a běžely podle potoka až domů. Tam je rodiče vítali, bylo jim moc smutno a mrzelo je, že dcery vyprovodily kvůli chudoby z domu. Byli rádi, že už dcery nejsou líné a tak tam žili a měli se společně dobře.