Sněženka

Byl jednou jeden sedlák jménem Franta a jeho žena Anička. Oba byli už staří a neměli žádné děti, což je velmi trápilo. Každý den si přáli, aby měli aspoň jedno děťátko, které by mohli milovat a starat se o něj.

Jednou v zimě, když napadlo hodně sněhu a vše bylo bílé a čisté, se Franta s Aničkou dívali z okna na děti, které si venku hrály. Děti stavěly sněhuláky a smály se. Franta se podíval na Aničku a povídá: „Pojď, ženo, slepíme si taky sněhuláka.“

Anička se usmála a řekla: „Víš co, Franto? Místo sněhuláka si raději uděláme sněhové děťátko! Když nám pán Bůh nedal živé, můžeme si ho udělat aspoň ze sněhu.“

Franta s Aničkou se oblékli do teplých kabátů a šli ven. Začali ze sněhu stavět malé děťátko. Udělali tělíčko, ručičky, nožičky a nakonec i hlavičku. Franta pečlivě vytvaroval malý nosík, očička a pusinku.

Najednou se stalo něco kouzelného! Sněhové děťátko začalo dýchat, otevřelo modrá očička a začalo se hýbat. Franta s Aničkou tomu nemohli uvěřit. Anička zvolala: „Franto, pán Bůh nám dal děťátko!“

Ze sněhového děťátka se sloupal sníh jako skořápka z vajíčka a proměnilo se ve skutečnou holčičku. Anička jí začala říkat Sněženka, protože byla krásná a běloučká jako sníh.

Sněženka rychle rostla, každý den byla větší a chytřejší. Byla moc hodná a všichni ji měli rádi. Děti ze vsi si s ní chodily hrát a učily ji písničky a hry. Sněženka byla šťastná a Franta s Aničkou byli moc rádi, že mají tak milou holčičku.

Jakmile však přišlo jaro a slunce začalo svítit silněji, Sněženka začala být smutná. Vyhýbala se sluníčku a schovávala se do stínu. Jednoho dne, když si děti ze vsi šly hrát na louku, chtěly vzít Sněženku s sebou. Anička se bála, ale nakonec ji pustila.

Děti na louce tančily, pletly věnečky a zpívaly písničky. Když slunce zapadlo, zapálily malý ohníček a začaly přes něj skákat. Sněženka se dívala, jak děti skáčou, a nakonec se k nim přidala.

Když ale skočila přes oheň, stalo se něco zvláštního. Sněženka se proměnila v jemný obláček a vznesla se do nebe. Děti ji všude hledaly, ale Sněženka zmizela.

Franta s Aničkou byli smutní, že jejich milovaná Sněženka zmizela, ale věděli, že byla kouzelná a musela se vrátit tam, odkud přišla. I když byla pryč, stále ji měli rádi a věřili, že je někde v nebi a hlídá je. A tak žili dál šťastně a s láskou vzpomínali na Sněženku.