Byl jednou jeden král, který měl tři dcery a jednoho syna. Jednou když starého krále doma nebylo, zatlouklo v noci něco na okno.

»Kdo to?« tázal se královic.

»Jsem král Vítr, dej mi svou nejmladší sestru za ženu.«

»Vezmi si ji,« řekl ospale královic zase usnul.

D uhou noc zase někdo klepal na okno. »Kdo je tam?«

»Jsem král Slunce, dej mi svou prostřední sestru za ženu.«

»Vezmi si ji.«

Třetí noc opět někdo klepal.

»Kdo tam?«

»Jsem král Měsíc, dej mi za ženu svou nejstarší sestru.«

»Vezmi si ji.« odpověděl otráveně královic a za chvíli spal jako dudek.

Když pak přijel domů starý král, řekl mu královic co se doma stalo. Král se nejdříve zlobil, ale pak uznal, že dostaly za muže dobré ženichy. Po čase řekl králi, že by se taky rád oženil.

»Jdi, synu můj,« řekl otec, »a vyhledej si ženu, která se ti líbí.«

Královic šel, ale nikde nemohl takovou ženu najít. »Vím, co udělám,« pomyslil si, »půjdu ke svým švagrům a ti mi poradí.«

Když byli švagrové pohromadě, poradili mu cestu a dali mu sebou živou a mrtvou vodu. Když někoho pokropí tou mrtvou vodou, tak zemře. A když pokropí nějakého mrtvého živou vodou, tak zase oživne.

Královic šel a přišel k lesu uviděl tam člověka, kterého přemohly víly a byl dočista bez života. Vzal živou vodou a toho člověka oživil. Potom se jej zeptal na cestu, kde ty víly přebývají. Přišel do domu, kde žily samé víly, a protože ta nejkrásnější a nejmoudřejší byla královna víl, tak se do ní zamiloval. Časem ji požádal, aby si ho vzala za muže.

Víla mu povolila vstup do všech místností, které tam byly, ale aby do posledního pokoje nechodil. Od té chvíle nemohl králevic zvědavostí ani usnout. Jednoho dne víla někam odešla, a on se do toho pokoje přece jen šel podívat. Na židli uviděl starce, jemuž šel z úst oheň. Byl to král ohně.

Ten mu řekl: »Ach duše křesťanská! dej mi trochu vody.«

Královic se nad ním ustrnul a vodu mu podal. Jak se stařec napil, pukla na něm obruč.

Potom jej znovu požádal o vodu: »Dej mi ještě, vždyť vidíš, jakou jsem měl žízeň.«

Kralevic mu podal celá džbán a jakmile to vypil, popraskaly na něm všecky obruče a král byl vysvobozen.

Když přišla víla domů, Oheň ji chytil a odnesl pryč. Královic se polekal, ale protože měl svou ženu rád, šel ji po světě hledat. Šel, až přišel na ohnivou horu a viděl tam svou ženu stát v potoce, kde byla řetězy přikována. Odvázal ji a dali se na útěk.

Jenže král Oheň měl koně tak rychlého jako myšlenka. Ten kůň udeřil kopytem, a král Oheň se jej tázal: »Co ti chybí, můj milý koni?«

A kůň řekl: »Tobě, můj milý, chybí ti Víla. Přišel její muž a ona s ním utekla. Ale máme ještě dost času. Jdi, a ještě se najez a napij, však my je dohoníme.«

Oheň se tedy najedl a napil, vsedl na koně a v okamžení je dohonili. Vílu vzal a královicovi řekl: »Nyní ti ještě odpouštím, proto že si mě vysvobodil, ale podruhé sem nechoď!«

Královic se šel poradit ke svým švagrům, a ti mu řekli, že svou ženu jinak nezíská, než když půjde za čarodějnicí, která odtud nedaleko přebývá.

Ještě mu každý dal na cestu proutek a když bude potřebovat, tak si má na ně vzpomenout.

Bydlela ve strašidelném zámku a kolem hlavy měla samé hady. Vidouc královice, tázala se ho: »Proč jsi přišel? Přišel jsi do služby?«

»Ano chci,« řekl královic, »slyšel jsem, že tu dostanu dobrý plat.«

»To ano,« odpověděla baba, »za tři dny služby ti dám tři léta a tři dny života.«

Pak ho zavedla do stáje, kde byly tři koně. Byly to její dcery.

Baba mu řekla mu: »Ty koně budeš pást. Ráno je vyženeš na pastvu a večer zase přiženeš. Jestli je nepřiženeš, tak tě proměním v kámen.«

Královic vsedl na jednoho koně a vedl je na pastvu. Když tam přišli, kůň ho shodil. Královic sice hned zase vstal, ale koně mezi tím utekly.

Protože měl od každého svého švagra větvičku, tak se netrápil a lehl si pod strom.  K večeru, když už slunce zapadalo, vzal jednu větvičku, a myslil si na toho švagra, co byl Vítr. Ten se hned objevil a začal tak studeně foukat, že koně samy do stáje přiběhly.

Druhý den se vše opakovalo a švagr Slunce začal tak pálit, až se koně zase musely do stáje schovat.

Třetího dne řekla čarodějnice, že karálevic musí ty kobyly podojit. Kobyly byly ale hrozně divoké a kopaly kolem sebe, až šel z toho strach. Tu mu zase pomohl švagr Měsíc, dal mu uzdu, kterou když jim nasadil, kobyly se zklidnily a jako by podřimovaly. Králevic tedy nadojil plný džber horkého mléka, i donesl to babě.

»Co za to chceš?« tázala se ho.

»Chci toho starého koně ve sklepě.«

Baba mu ho přivedla, ač nerada, ale řekla mu, že pokud skočí do toho horkého mléka, tak mu ho dá. Kůň zafrkal a všechnu horkost vtáhl do sebe. Když do něj královic skočil, vyšel z něj desetkrát krásnější, nežli byl předtím. Když to baba viděla, chtěla být taky krásná, tak do mléka skočila taky. Mezi tím tam ale kůň zase tu horkost vpustil a baba shořela tou horkostí.

Potom jel královic pro svou ženu a znovu ji odvezl. Kůň krále ohně ale udeřil kopytem, a král se zeptal, co se děje.

»Rychle si vsedni na mě, zase ti odvezli tu vílu. Mají ale mého bratra, a ten je rychlejší než jsem já, nevím jestli je dohoníme.«

Král Oheň se za nimi pustil, ale protože kůň neběžel tak rychle tak jako králevicův, tak koně hnal a bil ho bičem.

Druhý kůň začal na svého bratra volati: »Shoď ho, vidíš, jak tě mučí.«

Kůň tedy vyskočil a krále Ohně shodil. Přidal se ke svému bratrovi a společně s královicem a vílou ještě dlouho šťastně žili.