Byl jeden velice chudobný člověk, a jeho manželka mu porodila chlapečka. Nikdo mu nechtěl jít za kmotra, protože byl tak chudý.

Otec si povídá: „Ach můj Bože, tak jsem chudobný, že mi nikdo nechce posloužit v té věci. Vezmu tedy chlapce a půjdu s nám ven, koho potkám, toho mu vezmu za kmotra.“

Šel a potkal hezkou ženu. Nevěděl však, co to je za osoba. Byla to smrt. Zeptal ji zda by mu šla za kmotřičku. Žena se nevymlouvala, vzala chlapce na ruky a nesla ho do kostela, kde ho pokřtili, jak se patří.

Když šli z kostela, kmochánek vzal kmotřenku do hospody, a chtěl ji jakožto kmotřičku trochu uctít.

Ale ona mu povídala: „Kmochánku, nechejte toho, ale pojte se mnou do mého domu.“

Vzala ho do své světnice, kde bylo velice pěkně. Potom ho vedla do velikých sklepů, kde hořely různé svíčky: malé, prostřední i velké a byly tam i takové, které ještě nehořely, a ty byly hodně veliké.

Kmotřenka praví: „Podívejte se kmochánku, tady mám každého člověka.“

Ten se na to divá a najde tam jednu velice maličkou svíčku u samé země, a ptá se jí: „A kmotřičko, prosím vás, čípak je ta malá svíčka?“

Ona mu povídá: „Ta je vaše!  Když nějaká svíčka dohoří, musím pro toho člověka jít.“

On jí povídá: „Kmotřičko, prosím vás, vidíte, že mám malého synka, nechejte mě ještě na světě“

Ona mu ale praví: „Kmochánku, to já udělat nemohu!“

Potom šla, a tomu chlapci, co ho pokřtili, zapálila novou, velikou svíci. Zatím, co se kmotřička nedívala, vzal kmochánek novou velikou svíci, zapálil ji, a položil ji tam, kde ta jeho maličká svíce dohořívala.

Kmotřička se ohlédla: „Kmochánku, to jste mi neměl dělat, ale když jste si nějaké roky přidal, tož jste si přidal. Pojďme odtud.“

Potom povídá: „Kmochánku, tak jste chudobní, že vám žádný nechtěl jít za kmotra, ale nic nedbejte, budete na mne mít památku! Budu chodit po nemocných lidech a vy je budete léčit. Všechno vás naučím a každý za to rád dobře zaplatí. Jen pozorujte, kde budu stát. Komu budu stát u nohou, tomu pomůžete, ale komu budu stát u hlavy, tomu již nepomáhejte!“

Stalo se. Kmochánek chodil po nemocných, a každému pomohl. Tak se z něj stal vznešený lékař.

Jednoho dne umíral jeden kníže, poslali pro toho lékaře, který mu začal dávat léky — a pomohl mu. Když se uzdravil, dobře mu zaplatili. Potom onemocněl zase jeden hrabě, a tak zase poslali pro toho lékaře. Lékař přišel a smrt stojí u za lůžkem u jeho hlavy.

„To je zlé“, povídá lékař, „ale pokusím se o to!“

Zavolal sluhy, a nakázal lůžko otočit nohama ke smrti. Začal ho mastí mazat a prášky mu podávat do úst, a nakonec mu pomohl. Hrabě mu zaplatil, co mohl unést, protože byl rád, že ho pozdravil.

Smrt se ale zlobila: „Kmochánku, už mi toho nedělejte. Pomohl jste mu jen na chvilku, já ho stejně musím odevzdat tam, kam patří.“

Kmochánek pak léčil ještě mnoho let a když už byl hodně starý, sám smrt požádal, aby si ho vzala. Smrt si ho ale nemohla vzít, protože si sám přidal svíci velmi dlouhou a musel tedy čekat, až mu sama dohoří.

Jednoho dne jel k nějakému nemocnému, aby ho uzdravil a smrt se s ním vezla v kočáře. Začala lékaře lechtat a pak ho pošimrala zelenou větvičkou pod krkem, a on usnul smrtelným spánkem.

Celé město bylo smutné: „Škoda je toho lékaře, dobře nám pomáhal. Zůstal sice po něm syn, ale ten ty jeho znalosti nemá.“

Lékařův syn šel jednou do kostela, a potkal kmotřičku

.Jak se máš, synu milý?

„Tak, tak všelijak. Zatím mám, co  tatíček nahospodařil, ale potom Pán Bůh ví, jak se mi povede.“
„Inu synu můj, neboj se nic; já jsem tvá křestní máma, a to co tvůj tatínek uměl, to jsem ho já naučila, a i tobě také pomohu.  Půjdeš k jednomu lékaři do učení, a budeš za chvíli chytřejší než on, jenom se pěkně chovej.“

Potom mu pomazala uši nějakou mastí a vedla ho k lékaři. Lékař sice nevěděl,  jakého synka mu to do učení vedou, ale pomocníka potřeboval, a tak souhlasil. Smrt se s nimi rozloučila a odešla.

Druhý den šel chasník s lékařem sbírat bylinky, a protože měl pomazané uši tou kouzelnou mastičkou, tak mu každá ta bylinka pošeptala, k čemu slouží a jaké má léčivé účinky.  Brzy nasbíral celý koš bylinek. Lékař také sbíral, ale moc bylinky neznal, proto jich nasbíral jen trochu.

Když viděl že ty bylinky každého uzdravili, tak tomu svému učňovi řekl: „Ty jsi chytřejší než já, ty hned víš, co pomáhá na jakou nemoc. Od této chvíle já se budu učit od tebe.“

A tak spolu léčili lidi, dokud jim i jejich svíce nedohořely.