Inkontinence moči je samovolný a nechtěný únik moči, který představuje zdravotní, psychologický, sociální a hygienický problém a je objektivně prokazatelný (definice Mezinárodní společnosti pro kontinenci – ICS).
V posledních letech představuje inkontinence stále častější problém, se kterým jsou zdravotníci konfrontováni, ale je stále velké procento lidí, kteří si problém nechtějí připustit a stydí se o něm i hovořit.

Funkce dolních močových cest

Moč se tvoří v ledvinách nepřetržitě a je vedena močovody do močového měchýře, kde se zadržuje a hromadí. V této chvíli je močová trubice pevně uzavřena vnitřním a vnějším svěračem. Po dosažení normální náplně močového měchýře (300–500 ml) vzniká pocit nucení na močení. Obsah močového měchýře je pak ve vhodném okamžiku (s možností vědomého, volního oddálení) a na určeném místě beze zbytku vyprázdněn.
Inkontinence moči může mít celou řadu příčin – vrozené anomálie, nebo se může jednat o příznak nějaké nemoci (cukrovka, roztroušená skleróza, poranění míchy, zvětšená prostata, následek ozařování nebo náročného operačního výkonu v oblasti malé pánve).
Močová inkontinence se vyskytuje u obou pohlaví a prakticky ve všech věkových skupinách. Bylo zjištěno, že až 70 % postižených nemocných se nesvěřuje se svými obtížemi a nevyhledá pomoc u zdravotníků.
Ve středním věku se s močovou inkontinencí setkáváme častěji u žen. V běžné populaci postihuje až 30 % dospělých starších 50 let. Pokud zohledníme výskyt přechodných obtíží s inkontinencí moči, která může být vázána na řadu běžných situací, jako je poporodní období, probíhající či prodělaný zánět močových cest nebo častý kašel při viróze nebo chřipkovém onemocnění, je výskyt močové inkontinence ještě mnohem vyšší a týká se až 60 % žen.
Nejvyšší výskyt inkontinence se týká nejstarších věkových skupin. U imobilních či jinak postižených starých nemocných, kde je nutná hospitalizace, je udáván výskyt močové inkontinence vyšší než 80 %.
V současnosti bylo identifikováno poměrně velké množství rizikových faktorů a predisponujících stavů, které jsou spojeny se zvýšeným výskytem močové inkontinence.

Typy inkontinence

  • Stresová inkontinence   – stav mimovolního úniku moči při zvýšení nitrobřišního tlaku bez současné kontrakce detruzoru, přičemž je možno tento stav objektivně prokázat.
  • Urgentní inkontinence  –  nechtěné unikání moči spojené s náhlým, intenzivním a vůlí neovladatelným pocitem nucení na močení (urgence).
  • Smíšená inkontinence  –  představuje kombinaci obou předchozích typů, tj. stresové a urgentní inkontinence.
  • Neurogenní (dříve reflexní) inkontinence   – Jedná se o nechtěný únik moči z uretry zaviněný abnormální reflexní aktivitou míšního centra.
  • Paradoxní ischiurie – inkontinence z přetékání –  samovolné odtékání moči po kapkách z přeplněného močového měchýře po zástavě močení.
  • Jiný typ inkontinence – tzv. extraanatomická inkontinence  –  inkontinence způsobená vrozenými vadami nebo získanými onemocněními.

Hlavní rizikové faktory jsou:

Rasová predispozice  – větší sklon k stresové inkontinenci mají bělošsky, méně náchylné jsou v tomto ohledu Afroameričanky a asijské ženy.
Rodinná predispozice  – u ženy, jejíž matka nebo starší sestra trpí na inkontinenci, je riziko 3násobně zvýšené. Pokud se inkontinence vyskytla u matky a babičky, je riziko ještě vyšší.
Anatomické abnormality – v rozené defekty dolních močových jsou spojeny s predispozicí k inkontinenci.
Neurologické abnormality  (vrozené, úrazové, degenerativní atd.)

  • Mozek  (mozková příhoda, Parkinsonova nemoc, nádory, demence, mozková atrofie atd.)
  • Mícha  (míšní poranění, mnohočetná mozkomíšní skleróza, výhřez meziobratlové ploténky, ankylozující spondylitis, poliomyelitida, úzký páteřní kanál, Herpes zoster, syndrom Guillain-Barré, lymská nemoc, syndrom napětí míchy atd.)
  • Periferní nervový systém  (poranění pelvického nervového plexu, diabetické neuropatie, operační výkony v malé pánvi – abdominoperineální operace konečníku, hysterektomie atd.)

Lokálně se uplatňující faktory:

Těhotenství – v těhotenství se inkontinence vyskytuje častěji než v běžné populaci – až 85% výskyt. V šestinedělí obtíže v řadě případů vymizí. Nicméně tato ženy mají vyšší predispozici v dalším životě.
Porod – díky komplikovanému porodu, se zvyšuje riziko inkontinence na 1,5 oproti hladce probíhajícímu porodu a na 3,1 ve srovnání s císařským řezem. Dalším faktorem může být i vaginální porod dítěte s porodní váhou větší než 4 kg.
Parita – zvýšené riziko inkontinence je i u žen, které často rodily (4 a více porodů).
Pánevní operace  – díky některých operačních výkonů, jako je např. hysterektomie nebo nízká resekce či amputace rekta, může dojít k denervaci močového měchýře různého rozsahu.
Ozáření pánve  – poškození nervových a svalových struktur pánve a pánevního dna se může projevit v delším  časovém odstupu po vlastním ozáření.
Prolaps pánevních orgánů – prolaps může být spojen s močovou inkontinencí.

Podpůrné či situačně se uplatňující rizikové faktory

Věk  – výskyt močové inkontinence se zvyšuje s přibývajícím věkem, kdy se obvykle zmenšuje kapacita močového měchýře a zhoršuje kvalita struktur a funkcí pánevního dna a přibývá řada nemocí, které negativně ovlivňují funkci dolních močových cest.<
Komorbidity  – kardiovaskulární problémy, městnavá srdeční slabost, cerebrovaskulární poruchy, diabetes, zhoršená mobilita při polyartróze a řada dalších onemocnění vedou ke zvýšenému riziku močové inkontinence.
Obezita  – obezita se podílí se na zhoršení kontinence. Zvýšený nitrobřišní tlak při nadváze se přenáší na močové cesty a vede k trvalému přetížení svalstva pánevního dna a všech struktur svalových, nervových a pojivových tkání.
Nadměrný nitrobřišní tlak –  řada stavů a nemocí je spojena s nadměrným nitrobřišním tlakem. Např. chronická zácpa, plicní onemocnění nebo extrémní sportovní přetěžování.
Močové infekce  – chronické nebo často recidivující močové infekce mohou ovlivnit funkci dolních močových cest.
Kognitivní deficit a invalidita –  demence a narušení kognitivních funkcí jsou prokazatelně spojeny se zvýšeným výskytem inkontinence. Invalidita a zhoršená mobilita vedou k narušení schopnosti postiženého dostat se na toaletu včas.
Drogy a medikamenty –  drogy (kde patří i alkohol) a některé léky se mohou podílet na narušení kontinence.
Menopauza  – menopauza a estrogenní deficit může vést k atrofii sliznic v oblasti pochvy a uretry.

Léčba 

Není jednotná léčba inkontinence moči, protože existují různé příčiny a typy inkontinence. V zásadě lze rozdělit léčbu na konzervativní a invazivní. V některých případech je vhodné jednotlivé léčebné postupy kombinovat.
Zásadou léčby je týmová spolupráce urologa, gynekologa, neurologa a v neposlední řadě také rehabilitačního lékaře, fyzioterapeuta, ale i internisty.
Konzervativní léčba  – změna životosprávy (úbytek na váze, stop kouření, pití kávy, omezení těžké fyzické aktivity),rehabilitace a fyzikální léčba (trénink močového svěrače, gymnastika svalů pánevního dna, elektrostimulace včetně vaginální elektrické stimulace svalů pánevního dna, nácvik na toaletu,  atd.), vaginální kónusy, odvod moči močovou cévkou nebo suprapubicky založenou cévkou, používání inkontinenčních pomůcek, protetické pomůcky (svorka na penis, urinál, podpůrné pesary), farmakoterapie (tlumí stahy svaloviny močového měchýře, zvyšuje kapacitu močového měchýře, posiluje uzávěrové mechanismy). Dodávání estrogenů u žen v období přechodu (hormonální substituční léčba) zlepšuje trofiku a tím i funkci tkání v oblasti uretry, pochvy a spodiny močového měchýře.
Farmakoterapie  –  farmakoterapie patří k základním a velmi rozšířeným a oblíbeným léčebným postupům. Medikamentů, které ovlivňují funkci dolních močových cest, je celá řada. V léčbě močové inkontinence jsou některé preparáty dlouhodobě využívány, jiné mají pouze pomocný význam nebo s jejich účinkem na dolní močové cesty musíme počítat při léčbě jiných onemocnění.
Operační léčba  – Pokud konzervativní léčba nevede k větším úspěchům, doporučuje se u středně závažné a závažné inkontinence chirurgická léčba. Operační léčba se ve většině případů týká stresové inkontinence. Provádějí se podpůrné operace močové trubice a hrdla močového měchýře, závěsné operace, slingy. Dále se do oblasti hrdla močového měchýře aplikují látky (teflon, kolagen či autologní tuk), které pomáhají uzavřít hrdlo a začátek močové trubice.
Mezi další chirurgické možnosti patří implantace umělého močového svěrače, odstraňují se píštěle a korigují se vrozené vady močových cest. Při selhání této méně invazivní léčby se provádějí operace ke zvětšení kapacity močového měchýře pomocí střevního segmentu.

Zdroj: www.hartmann.cz