V městě Muromě byl jeden sedlák a měl syna, říkali mu Ilja Muromec. Ten seděl sedáčkem (jako děti sedají) třicet let, potom vstal a chodil, cite v sobě sílu velikou, i udělal sobě zbroj bojovnickou a osedlal dobrého koně. Potom prosil otce a matky, aby jej odpustili do slavného města Kyjeva Bohu se pomodlit a kníţeti Vladimírovi Kyjevskému se poklonit. Otec i máť dali jemu na cestu své poţehnání a Ilja Muromec jel. Kdyţ přijel do tmavého lesa, přepadli jej loupeţníci, chtíce mu odejmouti dobrého koně; Ilja však pustil na ně kalenou střelu a loupeţníci se mu poddali. I propustil je s napomenutím, chtějí-li ţivi býti, aby se toto více neopovaţovali. Kdyţ přijel k městu Černigovu, stálo tu veliké vojsko nevěřících, chtíc města dobyti, chrámy boţí zkaziti a vojvodu Černigovského zajmouti. Ilja oddav se vůli boţí počal pro víru křesťanskou nepřátele kopím zabíjeti a všecky je pobiv, cařovice nepřátelského zajal a do města odvedl. Tu měšťané i kníţe Černigovský slavně jej přijali, vyčastovali a propustili dále. Od Černigova jel Ilja Muromec k městu Kyjevu přímou cestou, kterou jíţ třicet let zaléhal Slavík loupeţník, nepropouštěje nikoho; a nezabíjel mečem nýbrţ svým hvizdem loupeţnickým. Ilja vyjev do pole, viděl poprysky jeho, i jel po nich, aţ přijel do lesů Brjanských bahnitých, k řece Smorodince. Slavík rozbojnik tuše svůj konec a neštěstí, nechtěl Ilji k sobě připustíti na dvacet verst, i zahvízdal silně; ale srdce bohatýrské se neustrašilo. Potom na deset verst ještě silněji zahvízdal, aţ z toho hvizdu pod Iljem kůň klopýtnul. I přijel Ilja Muromec aţ pod samé hnízdo, které svito bylo na dvanácti dubech; a Slavík loupeţník na hnízdě sedě, vší silou zahvízdal, chtě jej usmrtiti. Ilja poloţil kalenou střelu na svůj tuhý luk a spustil na hnízdo Slavíkovo, i vystřelil jemu pravé oko; Slavík loupeţník svalil se s hnízda jak ovesný snop. Ilja pevně ho přivázal ke svému ocelovému střemenu a jel ke slavnému městu Kyjevu. Na cestě stály dvory Slavíka loupeţníka, a kdyţ Ilja přijel k nim, hleděly z oken loupeţníkovy tři dcery. Dcera nejmladší, spatřivši ho, zavolala na své sestry: „Hle, náš tatíček jede s kořistí a veze k nám chlapa přivázaného ke střmenu.“ A starší dcera pohleděvši hořce zaplakala: „Nejede to náš tatíček, neţ nějaký 63 člověk neznámý a veze našeho tatíčka.“ I zavolaly na své muţe, aby jeli proti tomu člověku a tatíčka mu vzali. Muţové jich, silní jonáci, vyjeli proti Iljovi na dobrých koních, chtíce jej vzíti na ostrá svá kopí. Ale Slavík loupeţník řekl jim: „Zeťové moji milí: nechtějte v hanbu příjíti a nedráţděte takového silného bohatýra, jest-li vám milý ţivot; raději ho pokorně poproste do domu mého na číši zeleného vína.“ Ku prosbě jich zahnul Ilja do domu, neznaje jich zlosti. Starší dcera vytáhla vzhůru na řetězích ţeleznou podvratníci, chtíc ji na něj spustiti; ale Ilja spatřiv ji na vratech, probodl ji kopím. Kdyţ přijel do města Kyjeva na kníţecí dvůr, ptal se ho kníţe Kyjevský, kterak mu říkají a odkud je rodem? a slyše, ţe z města Muroma, tázal se dále, kterou cestou přijel? Ilja vypravoval, ţe jel na Černigov a ţe tu porazil vojsko nevěřících; pak odtud ţe jel přímou cestou a jal silného Slavíka loupeţníka i přivedl s sebou. Tu rozhněval se kníţe Vladimír a řekl: „Co lţeš?“ Slyšíce to bohatýři Aleša Popovic a Dobryně Nikytic, šli se na Slavíka loupeţníka podívat, a ujistili kníţete, ţe skutečně tak. Tehdy přikázal kníţe přinésti Iljovi číši zeleného vína. I zachtělo se kníţeti uslyšeti loupeţnický hvizd. Ilja zavinul kníţe i s kněhyní v šubu sobolí, a vzav je pod rameno, zavolal Slavíka, i přikázal, aby zahvízdal polouhvizdem slavičím. Ale Slavík loupeţník zahvízdal celým hvizdem loupeţnickým i ohlušil bohatýry tak, ţe upadli na zem. A za to Ilja Muromec ho zabil. Ilja se pobratřil s Dobryní Nikyticem, a pak si dali osedlati koně i vyjeli si do pole. Jezdili tři měsíce a ţádného odpůrce nanalezli; aţ tu potkali pocestného ţebráka: měl huni na sobě, váţila padesát pudů, klobouk devíti pudů, a berlu desíti sáhů. Ilja rozjel se na něj, chtěje s ním zkusiti svou sílu. Vida jej ţebrák, řekl: „Hoj, Iljo Muromče! coţ se nepamatuješ, ţe jsme spolu chodili do školy? a nyní se na mě na ţebráka rozjíţdíš jako na nějakého nepřítele! a toho nevíš, ţe na slavné město Kyjev přišlo veliké neštěstí: přijel nevěrný silný bohatýr, nečistý Idolisko, hlavu maje jako pivní kotel, a záda na sáh, brvy od sebe na píď, uší od sebe, s kalenou střelou, a sní pokaţdé býka. a vypije kotel piva; a kníţe Kyjevský velmi toho lituje, ţe’s ho v takové nesnázi opustil.“ Ilja vzal na se ţebrácký oděv a jel přímo na kníţecí dvůr i zavolal hlasem bohatýrským: „Hoj, kníţe Kyjevský! pošli mně, pocestnému ţebrákovi, almuţnu.“ Spatřiv ho kníţe, řekl: „Pojď ke mně do pokojů, ţebráče! dám ti jísti 64 a píti, a na cestu dar na zlatě.“ I vešel ţebrák do pokojů a stál u peci, dívaje se. Idolisko chtěl jisti. I přinesli mu celého býka pečeného, a on jej snědl i s kostmi. Potom chtěl piti. Přineslo mu dvanáct lidí kotel piva, a on vzav jej za uši, celý vypil. I řekl Ilja Muromec – „Můj tatíček měl obţernou kobylu, oţrala se a zdechla!“ Idolisko nemoha toho snésti, řekl: „Hoj, ty ţebráče pocestný! co mě strkáš? třeba mi tě jen do ruky vzíti a druhou připlácnoutí, a bude omáčka! však nejsi, jaký byl u vás Ilja Muromec: a já bych se i s tím potkati chtěl!“ – Tehdy víz, jaký jest!“ řekl Ilja Muromec, a odhodiv klobouk, udeřil ho do hlavy jen polehoučku – a stěnu domovní jím prorazil, a pak vzal trup i vyhodil tou derou ven. A kníţe za to poctil Ilju Muromce pochvalou velikou i pojal jej v počet silných mohutných bohatýrů.