Jednou se potkalo Štěstí s Rozumem na nějaké lávce.

„Vyhni se mi!” řeklo Štěstí.

Rozum byl tehdy ještě nezkušený, nevěděl, kdo komu se má vyhýbat řekl: „Proč bych se ti měl vyhýbat? Nejsi lepší než já.

„Lepší je ten,” odpovědělo Štěstí. „kdo toho více dokáže. Vidíš tam toho selského synka, co na poli oře ? vstup do něj a bude-li se mu s tebou dařit lépe než se mnou, budu se ti pokaždé slušně s cesty vyhýbat, když někde potkáme.”

Rozum souhlasil a vstoupil oráčovi do hlavy. Jakmile oráč ucítil, že má v hlavě rozum, začal rozumovat: „Což musím do smrti za pluhem chodit? Vždyť můžu jinde snadněji ke štěstí přijít!”

Nechal orání, složil pluh a jel domů.

„Tatínku!” povídá, „nechci už být sedlákem,  budu se raději učit zahradníkem.”

Tatík mu na to řekl: „Což jsi se Vašku, pominul na rozumu?” pak si to promyslil a povídá : „Nu když chceš, uč se! Chalupu po mně tedy dostane tvůj bratr.”

Vašek přišel o chalupu, ale nedbal na to. Šel do učení ke královskému zahradníkovi. Vše co mu zahradník ukázal, rychle se Vašek naučil. Brzy potom ani zahradníka nepotřeboval, už věděl, jak má co dělat. Nejprve to zahradníka mrzelo, ale když viděl, že se Vaškovi daří, byl spokojen.

„Vidím Vašku, že máš více rozumu nežli já,” řekl. a nechal ho samostatně zahradničit.

Zanedlouho zvelebil celou zahradu tak, že se v ní rád procházel i pan král, královna i jejich dcera.

Princezna sice byla velmi krásná, ale ve dvanácti letech přestala mluvit. Protože se tím král velice trápil a dal rozhlásit, že kdo ji přiměje, aby zase mluvila, že bude jejím manželem. I hlásilo se mnoho mladých princů, knížat a jiných velkých pánů, jeden po druhém, ale jak přišli, tak zas odešli. Nikomu se nepodařilo, aby princezna zase promluvila.

„A proč bych já taky štěstí nevyzkoušel ?” pomyslil si Vašek, „třeba se mi podaří, aby mi odpověděla na nějakou otázku”

Přihlásil se tedy také a králův sluha jej zavedl do pokoje, kde byla princezna. Princezna měla malého psíka, a měla jej velmi ráda, protože byl velmi chytrý a všemu porozuměl. Když Vašek vstoupil do pokoje, tvářil se, jakože princeznu ani nevidí.

Obrátil se k tomu pejskovi a povídá:

„Slyšel jsem, psíku, že jsi velmi chytrý, proto bych od tebe potřeboval radu. Byli jsme tři tovaryši. Jeden řezbář, druhý krejčí, a já. Jednou jsme šli lesem a musili jsme v něm zůstat přes noc. Abychom byli v bezpečí před vlky, udělali jsme si oheň, a domluvili jsme se, že jeden po druhém bude hlídat. Nejdříve hlídal řezbář, a pro ukrácení chvíle vzal špalek a vyřezal z něj pěknou pannu. Když byla hotova, probudil krejčího, aby hlídal zase on. Krejčí vida dřevěnou pannu, ušil ji z dlouhé chvíle šaty. Když byly šaty hotové, tak tu pannu do těch šatů oblékl. Potom probudil mě, abych šel hlídat já. Uviděl jsem krásnou pannu v krásných šatech, ale nemluvila. Rozhodl jsem se, že ji naučím mluvit.   Když se ráno mí tovaryši probudili, chtěl každý tu pannu mít.

Řezbář povídá: ,Já ji vyřezal.’

Krejčí: ,Já ji ošatil.’

A já jsem si taky své právo hájil. Pověz mi tedy, psíku, komu z nás ta panna náleží?”

Psík mlčel.  Místo psíka odpověděla princezna: „Komu jinému by náležela než tobě. K čemu by byla řezbářova panna bez života? K čemu by byla byť oblečená, ale bez řeči? Ty si jí dal dar života a proto právem tobě náleží.”

„Sama si o sobě rozhodla,” řekl Vašek, ,,i tobě jsem dal dar řeči, a proto mi taky právem náležíš.”

Rádcové ale králi radili, aby dal král Vaškovi  místo princezny bohatou odměnu:  „Princeznu si přece nemůže vzít, vždyť je prostého původu.”

Jenže Vašek se nechtěl nechat ošidit: „Královské slovo je zákon; a chce-li král, aby jiní zákony dodržovali, musí je i on dodržovat. A proto mi král musí svou dceru dát za ženu.”

„Pochopové, svažte ho!” volal ten rádce,  „Kdo říká, že král něco musí, uráží Milost Královskou a musí být potrestán.”

Král řekl: „Potrestejte ho!

Vaška svázali a vedli do vězení. Když tam přišli, už tam na ně čekali Štěstí i Rozum.

„Podívej se Rozume, jak ten člověk díky tobě dopadl, ustup a já do Vaška vstoupím místo tebe!” Jakmile Štěstí do Vaška vstoupilo, poztrácely  se jim ve vězení všechny klíče. Než vyrobili nové klíče, přijel z města na koni trubač, a za ním přijel pro Vaška královský kočár. Královská dcera totiž řekla otci, že Vašek řekl pravdu. a že královské slovo se nemá rušit. Když má Vašek  prostý původ, může jej král povýšit na knížete.

Na to král řekl : „Máš pravdu, ať se tedy stane knížetem!”

Hned tedy poslali pro Vaška královský kočár a místo něho šel do vězení ten rádce, který králi tak špatně radil.

Když si Vašek vzal princeznu za ženu, přiznal Rozum, že Štěstí mělo pravdu a vždy když se potkali, tak se mu zdaleka vyhnul.