Tak jednou před moc ha moc lety humříla jedna máma, ha vostál po ní vdovec s malou divčičkou, ha ta se m enovala Baruška. Bul hodnyj ha na ženění nemíl dlouho haní pomyšlení. Hale dyž musel potom sám vařit, myjt, prát ha eště při tom viděl malou B arušku roztrhanou ha nehučesanou, tu si řek: „Tuto není žádný. Muším se voženít ha přivect dítěti novou mám u.“ Nevyhlíd si žádnou mladici, ale vdovu, která míla teky jedno dítě ha teky dívčičku, jako von, ha tý říkali Hančička. Myslil si: „Já budu mít rád její dítě jako svý, ha vona potom teky nebude dělát v dětech rozdílu.” Ale přepočítal se. M acecha nem ohla B arušku vystát, nechtíla jí ani vidět, ani cítit ne, den co den vyháněla ji hned ráno z dom ova pást husy ha dávala jí sebou na celyj den jenom jednu malou hnětanku z bram bůrů. Toceví, že při takový hubený stravě divčička bula hnedle kost ha kůže, bledá jako smrt, zrovna do 38 hrobu ji položit. Táta, dyž se večer vrátil domů z práci, sm utně se díval, jak se mu dítě tratí před vočma, choudne ha vádne, hale nenapádlo mu nic zlýho, řek to ženě, ha ta h ádala, že to bude nejspíš růstem. B aruška vopravdu při vší bídě rostla jako z vody ha hezká bula jako vobrázek. Dyž zase jednou pásla husy na mezi, zatoulaly se jí do ječmena, ha vona bula huž slabá jako m oucha po jaru, hani stát nem ohla ha jít je vyhnát ze škody, Sedla si pod křovinu, ha dala se do pláče. Plakala strachem i hladem , bolestí i lítostí, zpomínala si na nebožku mámu, zdychala po ní ha volála: „Mámo! M á zlatá mámo! Pote si pro mě, pote si pro m ě!“ H de se vzel tu se vzel, najednou sedí hu ní na křovince malyj ptáček ha zaštěbetá lidskou řečí: „Baruško, b eru šk o ! Díl se huž nebudeš soužit, vod níčka já sám tě budu sloužit“. B aruška mohla na ptáčku voči nechát, jak se jí líbil. Bul celyj modryj jako nebe, hlas mil líbeznyj jako tříbro ha peří po sobě jako sam etový. „Toho mi jistě posílá mám a,“ napádlo Barušce, míla ptáčka vod tý chvíli rád a ha nic se ho nebála. Lítal k ní každyj den, pokaždý jí přines plást medu k vobědu ha pokaždyj zazpíval: 39 „Baruško, beruško, nesu tě z lesů medu plást, než ho sníš, já budu za tebe husy pást.“ Toceví, že íčko se B aruška spravovala, ztloustla, lícátka jí zčervenaly, haž se toho povšimla m acocha. „Ta divče se ňák sbírá, po vodě ha hnětance člověk nekyne. Cák asi jí?“ Šla jednou potajmu za ní, ha vidí, co se díje. „Počkej, já tě vokážu!“ myslí si ha celá zlostná vrátila se demů. Druhyj den ráno dala svý divčice máslovou hnětanku ha poroučela: „Hančičko, dnes poženeš husy ty !“ B aruška dala se do lítostivého pláče, n aříkala ha prosila, aby jí necháli pást husy, haž se m acocha rozněvála, zavříla jí do slepičí posady, hodila jí tam kůrku chleba ha postavila k ní hrneček vody. V polodne jako jindy přilít na pastvu modryj ptáček, vidí Hančičku ha hned se p tá: „Depa je má B aruška, beruška ? Nesu jí z lesů m edu plást, ha du za ní husy pást.“ „To mušíš za ní do slepičí posady, máma jí tám zavříla,“ zasm ála se škodolibě Hančička ha chroupala m áslovou hnětanku. Ptáček hned vodletíl ha rovnou zam ěřil k Barušce. T a sedila v koutku v posadě, zpomínala si na ptáčka ha plakala, haž jí srdíčko husedalo. „Neplač, má Baruško, beruško,” vozválo se najednou zrovna jí nad hlavou, ha dyž B aruška pozvíhla hlavu — modryj ptáček tu. 40 „Nesu tě cukrovou hruštičku, abych tě potěšil dušičku,” šeptal jí líbezným hláskem, zase si s ní hrál, pěkně jí zpíval, hladit se nechál ha slíbil, že přiletí zyjtra zas. B aruška snidla hruštičku, ha hned jí bulo blaze jeko v nebi. Druhyj den vopravdu přiletíl ha zazpíval: „Baruško, beruško maličká, nesu tě červený jablíčka, nesu je z rajský krajiny, chutnají lepší než maliny.” Ja k je B aruška snídla, hned celá krásou rozkvitla jako růže, haž se tom u m acecha tuze podivila, dyž jí zase ráno strkala do posady hrneček s vodou ha kůrkou chleba. D ávala zase pilnyj pozor ha dopádla v polodne ptáčka, jak vlít k Barušce do posádky, něco jí nes v zobáčku ha zazpíval ptačí řečí, který ma~ cocha nerozum íla: „Baruško, beruško, nesu tě košíček, najdeš v ňom mandlovyj voříšek” — ani to doříct nemoh, v tom m acocha chytila kám en, hodila ho po ptáčku, ten se lek ha vodletíl. „Počkyj, já tě d á m !” hrozila m acecha eště za ptáčkem ha potom se dala do B aru šk y : „Mý nechčasný dítě, chudák H ančička mrzne na pastvě, choudne, chodí bílá jako bledule# ha ty, mrcho jedna, ty si b u d ešj hovit jako ňáká princezna?” Hned přinesla náručí šípku, do posady napíchala špendlíků ha jehel, co jich tam vlízlo, celou jí vopletla trním, pom azala lepem, takže chudáčka Barušku v posadě ani viděti nebulo. Krčila se tam smutná, hladová, slabá, ani voříšek si pro sm utek rozlousknout nemohla. Třetí den časně ráno, dyž eště m acocha spala, přilít modryj ptáček k posadě. Slyší B arušku naříkat, vidí všude plno jehel, trní ha špendlíčí, ale nic nedbá, hledá, hledá, haž si našel místečko, ha prodříl se dovnitř k Barušce. Bul sam á krev, sam é rána, m odrý peříčka měl vytrhaný, nožičky poškrabaný, křidýlka vodřený, haž se nad ním z lítosti B aruška dala do husedavýho pláče. Teky ptáček smutně zaplakal ha povídá: „Dnes sem tu naposled!“ Tu se dala B aruška eště do většího nářku ha prosila sepnutým a rukam a: „Můj ptáčku modráčku, pro šecko na sjeté — nevopouštěj m ě !“ „Muším, má Baruško, beruško, není žádná pomoc,“ sm utně vodpovídá ptáček, „dnes v noci přišlo nám nařízení, náš ptačí král nás volá, zima huž se blíží, šichni ptáčkové bratříčkové huž vodletíli, já sem tu poslední ha koukni se na mě, sam á rána, sam á krev, dyť bych tu zahynoul. Buj tu s Pánem Bohem — víckrát nepřídu“ — ha ztratil se, ani B aruška nevěděla kury kam. V íckrát vo42 A pravdu nepřílít. B aruška div si v posadě nezoufala. M acocha ji trýznila čím dál tím víc, táta se vo ní nestaral, ani se nepřišel na ní podívat, slovíčkem ji potěšit, ha tu, dyž jí bulo nejhůř, vzpom ěla si, že má eště vod ptáčka m odráčka voříšek. Rozlouskla ho zoubkam a, ha jak ho snidla, hned pocítila ve všech oudech sílu, hned teky přestála plakat ha m arně naříkat, rozbila posadu, vyskočila z ní, rovnou běžela k tátovi ha povídá: „Já huž tu nemůžu vydržít. J á muším za mým ptáčkem modráčkem , já bez něho nem ůžu byjt živa, já bych steskem hum říla.“ „Dyť je zima na krku, zm rzneš něhde na cestě,“ bránil jí táta ha rozm louval jí to, jak nejlepší humíl, ale nehubránil. Dyž si pořád vedla svou, tak si pom yslil: „Hajť si de, kam chce, haspoň budu mít dom a pokoj,“ ha pustil ji s holyjma rukam a do světa. B aruška šla ha šla, kam jí voči vedly. Na samyj večer přišla do hroznýho, černýho lesa ha v tom lese na malou, dřevěnou chaloupku, ha hned kurážně zaklepala zmrzlou ručičkou na malý vokýnko. „Do pa to klepá? D obrý nebo zlý?“ vozvál se vevnitř hlas, „Tuze dobrý,“ vodpověděla hned B aruška. D veře se rozevříly ha na práhu stojí stará, šedivá babička: „Baruško, beruško, de pa se 43 tu bereš,“ hned jí poznála babička ha vedla ji dál do sedničky, hde míla teplo jako v lázni. „Du za mým m odrým ptáčkem , ha huž nemůžu dál, nohy mně huž nehunesou,“ žalovala B aruška ha hned si sedla ke kamnom. „Tu nemůžeš vostát,“ povídá jí starostlivě babička, „já mám muže Vítra, ten se za chvilku vrátí, vylít si jenom do lesa, haby mu chutnalo spát, dyby tě tu spatřil, hned by tě na kusy roztrhal ha roznes po světě. Muší si na tebe zvyknout, ha esli si zvykne, máš vyhráno, poradí tě ha pomůže. Skovej se zatim tudle do kamnovce.”*) B aruška hned poslušně vlízla do kamnovce, babička jí přikryjla dřevěným pokryjvadlem , ha huž se rozšumíl les, v komínu to zavízdlo, vokna i dveře se zatřísly, do sencí se přihnal babiččino muž V ítr ha hned spustil: „Šumy, šumy, šumy, šum člověčiny plnyj dum, koho pa tu, ženo, máš ha de pa ho skováváš?“ čichal při tom, haž mu v nose vízdalo, točil se vokolo kamen, hale nenapádlo mu, podívat se do kamnovce. „Esli nehublížíš, tak tě to povím,“ slibovala babička. „N ehublížim, esli je to dobrý,“ povídá vítr. *) Kamnovec na Chodsku: kotel zazděný do čela kamen proti topeništi. 44 „Tuze dobrý,” usm ála se babička, vodklopila pokryjvadlo ha z kam novce vyskočila B aruška. „Á, B aruška!” jako starou znám ou přivítal ji Vítr, znál ji dobře z pastvy, „ty jistě hledáš svýho m odrýho ptáčka, v et? Toho huž víckrát nehulídáš, ten m á za tři dni svarbu.” „To já muším hned za mým zlatým p táčkem — m odráčkem ,” dala se do pláče B aruška ha zvíhala se pryč. „Počkyj tu do rána, vodpočni si, ha já tě ráno vyprovodím, sam a bys tám nedošla.” B aruška se ani rána dočkát nemohla, stála eště dřív než Vítr, ha tuze prosila, haby jí vokázal cestu. „Vobuj tudlety mílový boty, di furt k východu, haž přídeš k navlas takový chaloupce jako je tuta. Tam vostává muj b ratr Měsíc. Toho pozdravuj, ha von tě poví dál,” postavil před ní pár lehkých střijců ha vodletíl. Babička jí eště vokázala, jak je má na bosi nožičky vobout, na cestu podala jí hrušku, takovou, jako jí nosil modryj ptáček ha řek la: „Tu hrušku rozkroj, haž tě bude zle.“ B aruška za šecko poděkovála, dala si hrušku do mošničky, ha vyšla s Pánem Bohem. Hale jak hudělála krok, dycky bul dlouhyj deset mil, ha tak jí cesta hubyjvala. Než se nadála, přišla na samyj večer vopravdu k chaloupce. M ěsíček stál hu vokna připravenyj na cestu, 45 ha jeho babička ho eště voprašovala, aby se hodně svítil. „Á, B aruška de k nám,” zasm ál se na Barušku M ěsíček eště dřiv, než m ohla vyřídit pěkný pozdravení vod b ratra Vítra, „ty jistě hledáš svýho m odrýho ptáčka, v e t? Toho huž víckrát nehulídáš, ten má za dva dny svarbu s ptačí princeznou.” B aruška se dala do pláče. „Neplač, chudinko,” pohladil jí M ěsíček, „vodpočni si, vyspi se, haž se k ránu vrátím, poradím tě, co ha jak.” B aruška zase ani dospát nemohla. Slyšela, jak se k ránu tiše vrací hunavenyj Měsíček z pouti, ha hned vyskočila. „Tu máš mílový boty, di furt k východu, haž přídeš k navlas takový chaloupce, jako je má. Tam vostává můj b ratr Slunce, toho pozdravuj, ha von tě poví dál, já si muším jít vodpočnout.” Babička jí pom ohla vobout nový střijce, lehký ha dost velký, takže je mohla natáhnout přes starý, podála jí na cestu zrovna takový jablíčko, jako jí nosíval modryj ptáček, ha ře k la : „To jabko rozkroj, haž tě bude zle.” B aruška zase za šecko poděkovála ha vykročila. Šlo se jí tuze lehce, ha každyj její krok měřil dvacet mil, ale přece dlouho to trvalo, než spatřila za vysokou horou ledovou krčit se malou chaloupku, celou vosjetlenou, jako by 46 hoříla. To tám sedilo Sluníčko na velkým krbu, vodpočivalo ha dřímalo. Ja k zašustily kroky, hned pozvíhlo víčka, husm álo se na B arušku ha povídá: „Á, tu je B aruška. Čekál sem, esli přece přídeš. M áš nejvyšší čas. H ledáš svýho m odrýho ptáčka. Ten má zyjtra svarbu s ptačí princeznou ve ptačím městě.” „De pa leží to m ěsto?” hned dychtivě se voptála B aruška. „Ty bys tám sam a nedošla, vyspi se hu nás, ha já tě ráno vyprovodím. B abička ustlala Barušce na zem, ha ta hned tvrdě husnoula, takže jí ráno mušeli budit. „Stávej, Baruško,” volálo Slunce huž na cestu připravený, „vobuj si čerstva mílový boty, ha pod za mnou.” B abička zase jí pom ohla vobout třetí pár střijců, zašnarovala jí je, do ruky jí strčila voříšek, zrovna takovýj, jako jí nosíval ptáček-m odráček, ha pošeptala jí do houška: „Ten vořech si skovej, ha rozlouskni ho, haž tě bude nejhůř,” potom ji pustila ven. B aruška ani nemilá času jak se patří poděkovat. Ja k hudělala krok, huž bula třicet mil, hale Sluníčko teky sáhovalo, míla co dělat, aby mu postačila. Za každým krokem měnil se kraj. Sněhy i ledy přestály, tráva se zelenala, stromy květly, kytky voníly, jako v ráji bulo na zemi, ha dyž Slunce stálo na polodni, 47 vidí B aruška před sebou podivný město, plno všelijakých věží a věžiček v ňom, šecky zvony tám zvoní jako z nejčistčího tříbra, krásnyj zpěv rozlíhá se daleko široko, ha plno lidí po ­ spíchá k městu. Sluníčko v tu chvíli skoválo se za m ráku, ha B aruška jako hu vidění ptá se lidí: „Kam pa to pospícháte, lidičky?“ „Do ptačího m ěsta modrým u ptáčku na svarbu. K rálovská cera bere si ho za muže,“ odpovídal kde kdo Barušce radostně. B aruška se lekla, haž pod ní nohy zdřevěníly, ani hnout se z místa nemohla, ale brzy se vzpam atovala ha dala se kalupem za lidma. Cesty huž jí tak nehubyjvalo, podívá se ha vidí, že je bosa jako vyšla z dom ova. Běžíla, co jí nohy stačily ha přiběhla, dyž se svarba zrovna hrnoula z kostela k vobědu, keryj mil trv at tři dny. „Huž je po voratbach,“ píchlo Barušku haž hu srdce. Stoupla si čerstva do řady mezi diváky ha spatřila modrýho ptáčka s pěkným peřím prom ěňavým , jak se vede s královskou cerou. Srdíčko jí poskočilo radostí, hale hned zase husedalo žalostí, dyž nevědom ky vykřikla : „To je muj ptáček m odráček, muj z nejmilejší m iláček.“ Ale protože křičíl ha slávu provolával každý, kdo hubu mil, žádnyj se toho nevšim, ani modryj ptáček ne, v tlačenici 48 Barušku ke předu nepustili, ha tak svarba přešla, zástupy hrnouly se za ní ha B aruška vostála za chvílí sam otínká sama. Jak o žebračka sedla si na kostelní schody ha dala se zase do p lá č e : „Je po všom, íčko huž je na dycky po všom, přišla sem p o zd ě!“ „Haž tě bude zle, rozkroj tu hruštičku,“ slyší najednou Baruška, jako by jí někdo šeptal do houška. Šmákla hned do mošničky, vytáhla hrušku, kudličkou ji rozkrojí ha vidí, že sou v ní složený tříbrný šaty, hebký jako pavučina. I pantoflíčky, i punčošky, šecko tam míla. Hned se voblíkla ha šla po městě. H dehdo se po ní vohlížel, protože tu jaktěživ žádnyj takovou krásu neviděl. Došla haž před královskyj zámek, de sedila celá svarba za stoly, ha tám před vokny se zastavila. V ětříček zahrával si s jejím šatem, sluníčko na ni vysvítilo, takže tu stála pěkná jako měsíček. H ned vyšla ven královská cera ha p o v íd á: „Ty máš krásný šaty, lepší než já, neprodála bysi mi je ? “ „P rodála!“ „Tak co za n ě ? “ „Habych na večer sam a smíla promluvit haspoň jedno slovíčko na tvýho ženicha.“ „Ha třeb a deset,“ zasmíla se nevěsta ha pozvála Barušku, haby na večer k ní přišla ha šaty přinesla. Při vobědě potom nalijvala moNáSe p o h ádky. 49 4 drým u ptáčku tůllk ptačího vína, haž se vopil, ha dyž k němu na večer B aruška přišla, mluvila na něho, volála ho, hale von ležíl jako zabityj. Ráno dala princezně s těžkým srdcem tříbrný šaty ha v šerkovým kandoušku s mošničkou na ruce, šla sm utná zpátky ke kostelu. Sedla si na práh ha myslí si: „Cák íčko d ělát?“ „Haž tě bude hodně zle, rozkroj to jablíčko,“ slyší pojednou B aruška šeptat M ěsíčkovo b abičku. Č erstva šm ákne do mošničky, našm ákne jablíčko, kudličkou je rozpůlí ha vidí, že sou v ňom složený zlatý šaty, hebký jako plam ínek. Č erstva si je voblíkne ha de rovnou před královskyj zámek. Tám zase šichní hostí sedili pohrom adě, jidli, pjili, dobrou vůli spolu míli, venku před zám kem hrála muzika, tan ­ covalo se ha zpívalo. Ja k přišla B aruška, šecko ztichlo ha hužáslo nad tou krásou. Sluníčko zasvítilo na Barušku, větříček na ní zafoukal, ha B aruška se procházela ha husm ívala jako m ěsíček po nebi. „Zač ty šaty?” vyběhla hned nevěsta před zámek. „Za jedno slovíčko se ženichem.” „Třebas za deseti P řid ke mně na večer.” Vopila zase do něm oty m odrýho ptáčka, ha dyž k němu přišla na večer B aruška, hani vo sobě nevěděl; m ám ě ho budila nejsladčími 50 měny, m árně se s ním vadila, m árně mu vyčítala, že se vopijí. Ráno slíkla zlatý šaty, vo* revzdála je princezně ha sam a zas jako žebračka kráčela sm utná ke kostelu, klekla si před voltářem , tuze se modlila ha v tom si zpomíla na voříšek. „Haž tě bude nejhůř, rozlouskni si tudleten voříšek,” slyší šeptat sluníčkovo babičku. Hned se přikrčila do koutku, kudličku z kabzy ven, našm ákla voříšek ha po šm aku ho v mošně rozlouskla; z mošny vyšlehla zář, haž mušíla B aruška vobě voči přimouřit, ha tepřiva dyž si zvykla, vidí že ve voříšku sou složený — diam antový šaty. H ebký buly jako pára, blyjskaly se jako rosa, dyž na ní svítí ranní slunce, ha dyž v nich B aruška vyšla z kostela, hrály všem a barvam a jako boží duha. Celý město se po ní vobracelo, hale vona šla rovnou cestou před královskyj zám ek. Tám huž buli šichní vopilí, zpívali, vyjskali, toceví, tři dny jíst ha pjít, to je co řect, ha můžem si myslit, jak to tám vyhlíželo. A le B aruška jako čerstvá růžička procházela se před vokny sem ha tám , větříček jí čechral šatičky, sluníčko na ně svítilo, šecko na ní hořílo jako plamínky, celá pěkná bula, jako měsíček v ouplňku. „Zač ty šaty?” vyrazila na ni ze zámku rozpálená nevěsta. „Za jedno slovíčko se ženichem.” 51 4* „Ha třebas za deset,” zavyjskla si královská princezna ha pozvála B arušku, haby zas přišla na večer, haž bude po trachtací. Hale modrýrau ptáčku huž bulo tuze divný, proč ho jeho nevěsta každyj den vopíje p tačím vínem. N eříkal žádným u nic, ale přivázal si pod zobáček na volátko koženyj pytlíček ha místo do volátka pouštěl víno do pytlíčku. K večeru stavěl se vopilým, huleh do lože, dělal jako by spal, hale čekál, co se bude dál dít. H a dílo sel Po chvilce se vorevříly dveře, zase vopatrně zavříly, vozvály se lehký kroky, blížily se k loži, ptáček huž chtěl vyskočit, dyž v tom slyšel zanaříkat: „Probud se, probuď! Muj ptáčku m odráčku! Muj znejmilejší m iláčku!” „Baruško 1″ výkřik modryj ptáček, po hlasu jí poznál, ha dyž se na ní podíval, voči moh na ní nechát. Stála tu hu lože v diam antovyjch šatech, měsíček voknem na ní svítil ha pohrával si s diam antam a. T akovou krásu ani ptáček, co je na světě, neviděl. „Ja pa si se sem dostála? Do pa tě cestu vokázal?” šveholil ptáček, B aruška si mušela sednout k němu na lože ha povídat celou noc, co ha jak bulo. „Vidíš, Baruško, my sme si souzený. Já sem tu princeznu nechtíl ani vidět, ale vona 52 chtíla mě, ha král mě tuze nutil. íčko se ani krále huž nebojím. Vítr, měsíc ha slunce, to sou mí bratří. Vítr mě nahučil lítat, slunce dyjchat ha měsíc zpívat. Hned ráno pudem spolu ke králi.” Venku huž se bryjdílo. Stával pěknyj den. K rál sedil na trůnu ha zrovna snídal, dyž k němu přišel modryj ptáček. Šel k němu sám, Barušku nechal zatím stát za dveřm a. „Cák si tak čásně přeješ?” husmíl se král na svýho zeta. „Pane tcháne I” povídá ptáček, „rád bych se tě na něco voptál.” „Tak se ptej!” „Ztratil sem zlatyj klíč vod svýho zámku, dostál sem novyj, hale ten je jenom tříbrnyj. íčko sem našel ten zlatyj, tak že mám dva, ha to nedělá dobrotu. P o rad mi, keryj mám zahodit.” „Ten novyj!” bez velkýho rozmyjšlení rozhodl král. „Tak sem pod,” vobrátil se ke dveřím modryj ptáček, ha do vnitř vešla B aruška v diamantovyjch šatech. I starým u králi zatajil se dech nad tak o ­ vou krásou. „To je ten muj staryj ha pravyj klíč k mýmu srdci,” výkřik ptáček. íčko tepřiva vzešlo králi světlo. 53 „Pryč z myjch vočíl” rozkřík se ha hnal se s mečem po m odráčkovi. Hale v tý chvíli skočila k ptáčku B aruška, popádla ho do náručí ha voběm a rukam a přitiskla si ho k srdci. Hale netiskla huž ptáčka, tiskla krásnýho prince s modrým peřím na klobuku, na ram enach visel mu dlouhyj plášf prom ěňavyj, po straně kord, ha na nohách mil šecky mílový botky, co dal Barušce Vítr ha jeho bratří Měsíc ha Slunce. Než se král z leknutí zpam atoval, huž bul lytíř i s B aruškou Bůh sám ví hde. Jenom my sme se tu na Dílích eště dověděli, že si za diam antový šaty koupili krásnyj zámek, ha zkázali pro tátu, esli chce, haby k nim šel, že se bude mít do smrti dobře. Ha toceví, že šel. Na tom zám ku visíl zvonec, ha to je pohádky konec. Za pěknýho počasí, lidičky rozmilí, byjvá ten zvonec slyšet haž k nám na Díly