Jed n a žena míla muže vožralu ha karbaníka, ha to je to největší nechčestí, co jenom na sjeté může byjt. Byjval napřed hodnyj, pořádnyj ha tichyj jako beránek, zdálo se, dyž si ho brala, že nehumí ani pět počítat. A le vod tich čás, co začel chodit do Babor na práci, šlo to s nim s kopce. Co v lítě vydělál, v zimě propil ha prohrál, ba eště nestačilo ha naplet dluhů, že huž mu pomalu nepatřil ani šindel na střeše. Žena viděla, jak hospodaří vod pěti k štyrem, dyž to tak dál pude, že přídou vo chalupu, tak na m uže po zlým, po dobrým, prosila, nadávala, sepla před nim ruce, na zem klekla, na holých kolenach ho prosila, aby se pam atuval, ale nic plátno nebulo, eště popád hůl ha nařezal jí, haž míla řibet jako fěrtuch modryj. Žena, dyž huž neveděla co si počít, zaslíbila se. Putovala vo chlebě ha vodě na svátou H oru, tám šla k zpovědi ha přímání, bula na mši svatý i na kázání, ha ten pam páter jako by jí 64 zrovna do srce viděl, kázal, dyž je někom u nejhůř, aby se modlil ke čtrnácti svatyjm pomocníkom ha svatý Voršule, ha jeho modlitba, že jistě bude vyslyšená. Celá potěšená vrátila se žena z pouti, huž se víc s mužem nevadila, nechala ho byjt, dyž se přitlouk v noci domů vožralyj, ani se ho nevšimla, jenom si klekla ha modlila se nahlas k tím štrnácti pomocníkom. Muž si z ní dělál blázny, posmíval se jí po hospodách, haž jí šecky ženy po celý vsi tuze litovaly ha řekly si, že to tak díl nenechají. Dyž zase jednou vod božího rána sedil v hospodě, pjil ha karbanil, dyž huž doma nemilá žena co do huby dát, sešly se na večer žencký hu přednosty, voblíkly se do bílyjch košil, přes hlavu si vzely poclamky, každá si vytáhla ze štosu kořen, jak je míly připravený na koše, košinky ha vopálky ha čekály. Vo půlnoci přiběh přednosta, že ten vožralec huž se tříská k domovu. Žencký pěkně po tichu vyšly, vobstouply si stavení, vidí vokýnkem , jak žena pádla na kolena, zvíhla ruce do vyjšky, hlasitě volá vo pomoc ty svatý pomocníky, ha muž jak se smíje, skáče vokolo ní ha dělá si z ní blázny. Tuto vidět, žencký se díl nehudržíly ha vrazily do vnitř. „Mlč ha neplač,” spustila přednostová hned ve dveřích, „tvá modlitba je vyslyšená, my sme ty svatý pomocníci, ha NáSe pohádky. 65 5 dem tě pom ozt”. Za ní se hrnuly vostatní, plná sence jich bula ha volaly — to ce ví, že zjinačenyjm hlasem: „Pánbů huž se na to díl nemůže dívat,“ — „tuto, co se hu vás dije, to je proti Pánu Bohu,” — „to není s dobrým , to je horší než peklo”. M ůžem e si pomyslit, že se vopilyj lek, zblíd jako křída ha třís se leknutím jako vosyka, kor dyž se najednou vobrátí ten jeren duch na něho, v y k řik n e; „Lumpe jeren s lum pem“ ha — víz, víz, — přetáhne ho kořenem . „Vožralo,” výkřik druhyj, ha zase: lup, lup! sadil mu dvě přes řibet. „K arbaníku!” přiskočil třetí ha — flink, flink 1 — sek ho přes stehna, haž to vízdlo, ha íčko huž padaly nepočítaný, muž, panáčku, vystřízliví], skákal, točil se po senci jako vlček, uhyjbal se, bránil, ale šecko marný, rány se sypaly jako kroupy ha jedna masnější než druhá. „Pomoc! Pom oc!” výkřik najednou muž, dyž huž bulo nejhůř, pád vedle svý ženy na kolena, sep ruce ha volál: „má zlatá ženo, přimluv se za mě, nenech mě humlátit. Voroduj za mě, smiluj se nade mnou.” „Bureš pít?” stoup si jeren ten pomocník před něho. „Neburu, do smrti ne!” křičíl muž ha skovával se za ženu. „Bureš hrát k arty ?” „Teky neburu.” „Bureš mít rád ženu?” 66 „Buru, buru, haž do hrobu tm avýho.“ „Tak zvihni ruku, ha přísahej!“ Muž vobrátil se ke stěně, položil tři prsty na kříž ha výkřik, co mil síly: „přísahám .“ „Tak je dobře, esli tu přísahu nedodržíš, ruka tě hupádne ha my tě eště jináč vytrestám e,“ řek ten poslední pomocník ha ztratil se ve dveřích. Vod tich čás stal se z vožralce nejpořádnější člověk v celý vsi, mil ženu rád, za pár let poplatil dluhy ha po celý život nepřestál se se ženou modlit ke štrnácti svatyjm pomocníkom ha ke svatý Voršule.