Za starodávna, může tom u byjt huž pár set let, hospodařili na Brychtouc dvoře v Potřekově tuze podivný lidi. Nemůže se vo nich řect ani že buli poctiví ani že buli zlodijí. Vokrádali jenom bohatý, pro chudáky ale míli srce na pravým místě. Dyž se jednou zmyjlili, ha hukrádli sedláku radlici s plouhu, šel milyj sedlák rovnou k nim ha povídá, co se mu stálo. „Mlč, neříkej žádným u nic,“ řek mu Brychta, „di si do nášeho rym íka, tám jich najdeš v potrubí devět, vyber si tu nejlepší.“ To ce ví, že páni pásli po zlodijích, ale na Brychty si ani nezpomíli. To jim nenapádlo, že by sedlák se moh plect zlodijom do ře ­ mesla. B rychtové teky děláli, jako by nehumíli ani pět počítat, zatim ale buli všem a mastm a mazaný, ha žádnou dobrou. Vykopáli si tajnou chodbu vod M irhanzlů v Potřekově haž do Klenčí k Šim anuc mlyjnu, kerou v noci chodili, kde míli i skryjš ha v ní tůlik peněz, že mohli samyjma tolaram a zasypat vojáka i s koněm. 59 Ale nic na sjeté nevostane tajno, ha tak dlouho se chodí s vědrem pro vodu, haž se hucho hutrhne. Jednou zase B rychtové číhali na kupce haž pojedou z Prahy přes hranice k R enšpurku, aby je vobrali. B ud byli zrazený, nebo si to špatně vypočítali, zkrátka kupci na vozích místo zboží vezli skovaný vojáky, ha jak B rychtové na ně vyskočili, skočili i vojáci, Brychty svázali ha vodvedli k právu do m ěsta /) íčko pravda bulo zle. M ěský právo se dlouho nemazlilo se sedlákam a ha vodsoudilo je šecky na šibenci. I myjši dyž de vo krk, hledá skoulu, kerou by se dostála ven. Ha tak si stoup nejstarší Brychta před právo ha povídá: „Esli nám všechnim vrátíte život ha svobodu, tak vám slibuju tři věce. Prvně posázím e ve třech řa ­ dách cestu vod Brychtů haž na to místo, de ste nás chytili, třem a řadam a tolarů. Potom přivedem e městu vodu, aby mohlo topit i hořejší příkop, haž s tou prácí budem hotovi, ztratím e se, že huž vo nás do nejdelší smrti nehuslyšíte.“ Páni se dlouho radili, haž se usnesli: „Esli tuto šecko provedete, m áte mít život i svobodu, esli selžete, nehum řete na šibenci, ale za živa vás hupálíme na hranici.“ B rychtové vopravdu držíli slovo. Přivedli vojáky i měský právo na jedno místo, vodkud *) Do Domažlic. 56 vyvalili celý sudy samyjch krónů, dukátů ha tolarů, posázeli cestu, jak slíbili, ha eště zbulo dost vojákom na propití. Potom je vedli samými lesy haž pod samyj Čerchov, vokázali jim řeku Bystřici, co teče do Babor, ha řekli: „Dyž na tutom místě prokopáte břeh, poběží vám voda sam a haž do města, ha m ůžete si jí tám zavect, kam sami budete chtět.“ Domažlice tenkrát míli jenom vodní pevnost tám, co stojí dnes kostel hu všech svatyjch, tám se jenom mohla nahnát voda do příkopů, ale město samo stálo holý, možná, že ani hradby ha brány nemílo. Páni kroutili hlavam a, nevěřili, zavoláli si proto zkušený lidi, dnes bysme řekli inžinýry, ha ty B rychtové je vedli, lámali suky na stromech, píchali je do zemí, vokazovali jak ha kury vect vodu, haž jim dali šichní za pravdu, dyž se vočitě vo tom přesvědčili, „Tak si běžte, kam ch cete/’ dostáli íčko i páni svýmu slovu, „ale esli někde jenom ceknete, že sme vás pustili, anebo esli se tu eště někde vokážete, potom ani Pám bů s nebe vám nepom ůže.” B rychtové si to vzeli k srci ha do rána se ztratili, jako by do vody padli. Na jejich dvůr husadila vobec jinýho hospodáře, ale „hu Brychtů” se tám říká eště dnes. Lesdys, dyž pohůnek pase, vyčlápne kráva kus drnu něhde na mezi, vyvalí se hrnec ha huž se sypou z něho 57 tolary. Ta chodba pod zemí tám teky eště je i vokýnko se i našlo i dveře, co tám vedou. Jednou tám pustili chlapce, aby šel, haž kám dojde. A le ten se za malou chvíli vrátil ha držil v ručice krajíc chleba nam azenýho m edem. „Do pa tě to d al?“ ptáli se ho. „Bílá paní, co tám sedí na sudu,“ povídal chlapeček ha víc neveděl nic. „Ta chodba muší byjt náram ně dlouhá ha hluboká. Strčili sme tám celý býdlo, navázali dvě na sebe, ha nedošm akali sme se konce. To ce ví, že je zavalená, mušílo by se kopát, aby do ní moh velkyj člověk, ale to se žádnyj nevopováží, protože se řík á . „Hdo bude hu Brychtů kopat, bourat ha stavět, každyj muší humřít.” J á nevím, co je na tom pravdy, ale povídá se, jak přišli jednou k Brychtom do stavení dva chudý vandrovníci, ha prosili sepnutým a rukam a, aby jim darovali aspoň jeden tolar z tich, co jim je kráva vyšlápla. „Ha depa bysm e ho vzeli” lhali sedlák i selka, „ty se hned rozkotálely, hde hdo bul, každyj si ňákyj popád, ha nám nezbulo nic.“ „Dyť jich m áte plnou košinku zakopanou pod stolem,« povídá ten jeden vandrovník. „To jenom tak lidi klábosí,” smál se sedlák, „depa by se tám vzeli tolary.“ 58 V androvnící vorešli s nepořízenou, ale sedlákovi ta jejich řeč vrtala v hlavě. Přines sekýru, vodtrh prkno pod stolem ha — tu máš tám vopravdu leží bram bůrová košinka, ale plná — zemskyjch žab, haž se leknutím votřís, dyž viděl jak se tám válí ty žáby velký jako rukajce. P opád hned košinku ha hupaluje s ní ven vyhodit jí na hnuj. C estou spádla mu jedna ta žába z košinky zrovna na to místo, de stáli ty dva chudý vandrovníci, zazvonilo to, sedlák se podívá, ha von tám leží tříbrnyj tolar, pěknyj, bílyj jako by ho z pecí vytáh. íčko viděl tepřiva jak chybil, běžíl za vandrovníkam a, co mil síly, ptál se po nich, ale žádnyj jinyj je neviděl, ani vo nich neslyšel, ani vidu, ani slechu huž po nich nebulo ha teky se vod tich čás hu B rychtů huž nic nenašlo — — — Víc nevím ; prodál sem, jak sem koupil, ha esli se vám to nelíbí, tak si najděte někoho, hdo vám poví lepší pohádku, než je tuta.