Bedla odřená (Macrolepiota excoriata)

Hlavní znaky: je to hodně proměnlivý druh, který je v mnoha ohledech miniaturní podoba bedly vysoké. Je středně velká houba (4–10 cm) s elegantním štíhlým třeněm a zvonovitým kloboukem, který je uprostřed výrazně hrbolatý. Na klobouku jsou šupiny světle hnědé barvy, které se zřetelně oddělují od světlého podkladu. Třeň je štíhlý a dlouhý, s pohyblivým jemným prstencem. Bez hadího vzoru, třeň krémový až světle hnědý. Dužina může slabě růžovět, má příjemnou chuť. Roste na louce, často v trávě.

Význam v kuchyni: Je to jedlá houba s jemnou chutí, která se hodí k různým úpravám, jako je smažení, pečení nebo grilování. V kuchyni se používá podobně jako ostatní bedly. Mladé plodnice jsou nejchutnější, protože starší mohou být tužší.

ZDROJ

Další varianty této houby

Výskyt:

Stanoviště: Bedla štíhlá roste na travnatých místech, okrajích cest, loukách, pastvinách nebo na okrajích lesů. Dává přednost otevřeným a prosluněným stanovištím, kde je bohatý humus.

Rozšíření: Vyskytuje se v mírném pásmu Evropy a Severní Ameriky. V České republice je běžná a snadno ji najdeme na prosvětlených travnatých plochách.

Další jména:

Bedla odřená – je nejběžnější alternativní název v češtině, Anglicky: Slender parasol nebo Frayed parasol, Německy: Abgezogener Riesenschirmling, Francouzsky: Lépiote déshabillée.

Možná záměna (NEJEDLÉ / JEDOVATÉ)

  • Bedla chřapáčová (Lepiota helveola / Lepiota brunneoincarnata) – smrtelně jedovatá: drobná houba, klobouk do 6 cm, hladký nebo jemně šupinkatý, prsten slabý či chybí; záměna možná kvůli podobné bílé barvě a menší velikosti.

  • Bedla Bresadolova (Lepiota bresadolae) – jedovatá: menší než bedla odřená, má tmavší střed klobouku a nepříjemný zápach; prsten je nevýrazný nebo mizí.

  • Bedla hřebenitá (Lepiota cristata) – jedovatá: malá houba, se zřetelným hnědým „hřebínkem“ uprostřed klobouku; celkově subtilnější a menší.

  • Bedla ostrošupinatá (Echinoderma asperum) – jedovatá: větší, s výrazně tmavě hnědými ostnitými šupinami, odlišitelná i nepříjemným gumovým zápachem.

  • Bedla zardělá (Leucoagaricus leucothites) – nejedlá/riziková: klobouk hladký, bílý až slabě okrový, lupeny narůžovělé až vínové, prsten tenký, často mizí; roste spíš na zahradách a trávnících.

  • Závojenka olovová (Entoloma sinuatum) – smrtelně jedovatá: klobouk bělavý až šedavý, hladký, lupeny žlutavé, třeň bez prstenu; od bedly ji odlišuje absence prstenu a moučná vůně.

  • Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) – smrtelně jedovatá: čistě bílá houba s prstenem a pochvou na bázi třeně; od bedly odlišitelná právě přítomností pochvy.

📌 Shrnutí:
Bedla odřená je jedlá a chutná houba, ale vzhledem k menším rozměrům a bílému, méně výraznému klobouku může být zaměněna za drobné smrtelně jedovaté bedličky (Lepiota) nebo muchomůrky. Proto je doporučeno sbírat jen dobře vyvinuté plodnice, kde je patrný prsten a jemné šupinky na klobouku.

Máte-li zájem, zde si můžete zadat jméno hledané houby a najít  naleziště , kde u nás roste. Pokud vás zajímá – Seznam ohrožených hub 

POPIS

Klobouk: Průměr 5–15 cm. Z počátku je tvar vejčitý, v dospělosti se rozprostře na zvonovitý až ploše rozprostřený, se středovým hrbolem. Povrch je světle krémový s hnědými šupinami, později získává světle hnědý až šedo hnědý povrch. Šupiny se soustřeďují spíše ke středu klobouku. Uprostřed klobouku je tmavší, tupý, nerozpraskaný hrbolek, který může mít až karamelovou barvu. Klobouk je paprsčitě popraskaný. Na okrajích klobouku zůstává zbytek ze závoje (ne prstenu).

Lupeny: Husté, volné a bílé až krémové barvy. S věkem mohou mírně žloutnout, ve stáří mají růžový nádech.

Třeň: Dlouhý, štíhlý, 5–15 cm dlouhý a 0,5–1,5 cm silný, hladký a masitý.  Je dole rozšířený. Barva je bílá, smetanově světlá, s vláknitým povrchem a hnědými pásky. Má pohyblivý prstenec, který může snadno klouzat po třeni. Pod prstenem má sametovou strukturu, někdy posetý jemnými vločkami, s růžově hnědým odstínem.  Směrem k bázi je jeho barva sytější. Ve stáří je dutý.

Prsten je nenápadný, volný a může klouzat směrem dolů k jeho základně. Okraj není třásnitý nebo zřasený. Barva je bělavá, někdy může být téměř neviditelný.

Dužnina: bílá,  postupně je krémově až růžově hnědá. Při otlaku nemění barvu.

Chuť a vůně:Chuť je nevýrazně, oříškově houbová a vůně je příjemná.

Růst a životnost plodnice

  • Doba růstu: Plodnice vyrůstají poměrně rychle, z malého zárodku do rozvinutého klobouku za 4–7 dní.

  • Životnost plodnice: V dobrém stavu vydrží přibližně 5–8 dní, poté začínají tmavnout a dužnina měkne.

  • Sezóna výskytu: Roste od června do října, hlavně na loukách, pastvinách, v parcích a na světlých okrajích lesů.

  • Trvanlivost v přírodě: Plodnice jsou křehčí než u bedly vysoké – za deštivého počasí rychle vodnatí, v suchu tvrdnou a rozpadají se.

Uchovávání

  • Sušení: Vhodné – klobouky se snadno suší a uchovávají si příjemné aroma.

  • Mražení: Možné – je vhodné plodnice předem krátce povařit nebo podusit, poté zchladit a zamrazit.

  • Nakládání: Lze nakládat do octového nálevu, zejména mladé klobouky.

  • Okamžitá spotřeba: Nejlepší je zpracovat čerstvé klobouky do 24 hodin po sběru. Třeň je vláknitý a obvykle se nekonzumuje.

Druhy z rodu Macrolepiota:

  • Bedla vysoká (Macrolepiota procera) – jedlá.
  • Bedla šedohnědá (Macrolepiota olivieri) – jedlá.
  • Bedla tmavohnědá (Macrolepiota mastoidea) – jedlá.
  • Bedla Konradova (Macrolepiota konradii) – jedlá.
  • Bedla odřená (Macrolepiota excoriata) – jedlá.
  • Bedla červenající (Macrolepiota rhacodes) – nejedlá.
  • Bedla odřená  (Macrolepiota excoriata) – jedlá
  • Bedla příbuzná (Macrolepiota affinis) – jedlá
  • Bedla útlá (Macrolepiota gracilenta) – jedlá
  • Bedla vyniklá (Macrolepiota prominens) – jedlá
  • Bedla zakouřená (Macrolepiota clelandii) – jedlá
  • Bedla zelenající (Macrolepiota olivascens) – jedlá
  • Bedla štíhlá (Macrolepiota mastoidea) – jedlá

Houby z tohoto rodu:

Nechejte se inspirovat pokrmy z jedlých hub: