macechaByl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Chodil kácet do lesa dřevo a nemohl proto dávat na děti pozor. A tak když dětem zemřela matka, oženil se znovu, aby měly děti nezůstávaly doma samy. Jenže ta druhá matka nebyla tak hodná. Byla zlá, neměla ráda ani otce ani děti, a otec z toho byl moc smutný. Jednou se té maceše ty děti tak znelíbily, že poručila muži, aby je odvedl do lesa a domů aby se více nevracely. Zbytečně se tomu muž bránil, macecha pokoj nedala a pořád na něj jen křičela. Jednoho dne tedy se smutným srdcem dětem řekl:

„Vezměte si džbánečky, půjdete se mnou do lesa na jahody.“

Děti radostí skákaly. Vzaly si hned džbánečky a ubíraly se s otcem do lesa. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu, kde se to  jahodami jen červenalo a řekl jim:

„Moje milé děti, sbírejte si jahody, a já půjdu kácet dříví. Dokud mě budete slyšet, budete vědět, že ještě pracuju.“

Děti si sedly do trávy a začaly sbírat jahody. Otec odešel opodál a přivázal mezi stromy palici. Vítr pohazoval palicí a ta tloukla do stromů, jako kdyby někdo dříví kácel. Děti tím ošálil, a sám se smutně vrátil domů. Když se děti dosyta najedly a měly plné džbánky, chtěly se jít podívat za otcem. Šly tam, odkud se bouchání palice ozývalo. Tátu nenašly, jen jeho palice visela na stromě.

„Kde je tatínek, co když na nás zapomněl a šel domů,“ řekl Jeníček.

„Ale ne, však on tady někde tatínek bude a určitě si pro nás přijde, jen tu počkejme,“ řekla Mařenka.

A tak čekaly a z dlouhé chvíle zase jedly jahody ze džbánku. Když byly džbánky prázdné. Musely je zase naplnit. Sbíráním si krátili čas čekání. Čekaly až do večera, kdy přestal foukat vítr a tím ustal i tlukot palice. Dětem bylo z toho ticha úzko, vzaly tedy džbánky a šly hledat otce.

„Sluníčko zapadá, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!“ volaly lesem, ale žádný hlas se jim neozýval. Šly tedy dál a dál do lesa.

„Zdá se mi, milý Jeníčku, že jsme zabloudily a dnes už tatínka asi nenajdeme. Musíme tu zůstat přes noc,“ řekla Mařenka.

„Já se tady ale bojím, ozval se Jeníček.

„Tak počkej Jeníčku, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo, a v tu stranu bychom se potom vydali,“ těšila ho Mařenka a vylezla na strom.

Rozhlížela se kolem dokola, a až v dálce uviděla světýlko. Zavolala tedy na Jeníčka, aby se už nebál a slezla dolů. Vydali se na tu stranu, kde světlo Mařenka viděla. Vyšli z lesa ven, na zelenou louku a na té louce děti uviděly hezkou chaloupku. Ta chaloupka byla celá z perníku. Šly až k okénku, koukly dovnitř a viděly tam sedět starého, škaredého dědka a bábu.

„Počkej, řekl Jeníček, „já potichu vylezu na střechu, a hodím ti kus perníčku, mám už hlad.“

„A co když na nás přijdou?“ strachovala se Mařenka.

Ale Jeníček byl už na střeše, loupal perníček a házel ho i Mařence. Bába to uslyšela a poslala dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by jim někdo loupal perníček. Dědek vyšel ven a ptá se:

„Kdopak nám to tu loupe perníček?“

„To nic dědečku, to je jen větříček,“ odpověděla tenkým hláskem Mařenka, a dědek se s tím spokojil a zase zalezl. Děti se najedly a pak se uložily ke spánku pod nedaleký strom. Ráno si zase Jeníček vylezl na střechu, aby jim naloupal nějaký perníček. Bába to ale zase slyšela a poslala dědka, aby se podíval, co se to děje. Maruška chtěla dědka zase odbýt, ale on je tentokrát už bylo světlo a tak je uviděl a hned to pověděl bábě.

dědek„Rychle Jeníčku, musíme utéct, jinak s námi bude zle,“ zavolala na Jeníčka Mařenka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl. Jeníček skočil se střechy, Mařenka ho chytila za ruku, a utíkaly, co mohly a kam je nohy nesly. Dědek se hnal za nimi, ale protože byl ale tlustý a nemotorný, nemohl je dohonit.

Možná by mu je ale chytil, kdyby se tu neobjevila nějaká žena, která plela len.

„Prosím vás, panímámo, poraďte nám, kudy bychom se měly dát, honí nás zlý dědek z perníkové chaloupky. Chtějí nás sníst, protože jsme jim kousek střechy ulouply.“

“Utíkejte touto cestou do lesa, však já dědka zdržím,“ řekla plečka a ukázala dětem cestičku kolem lesa.

Děti tedy utíkaly dále, za chvíli přiběhl dědek a silně si odfukoval.

„Osobo,“ ptal se plečky, „neviděla jste tudy jít děti?“

„Pleju len,“ odpověděla žena, jako by mu nerozuměla.

„Osobo, já se vás ptám, jestli jste tady viděla děti?“

„Až vypleju, len uzraje. Budeme ho pak trhat, odstraníme semeno a usušíme jej.“

„Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Nu, a po vysušení budeme třít, pak dáme len na kužele a budeme příst, soukat a tkát plátno.“

„Osobo, co je mi do toho, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Až utkáme, budeme plátno bílit, až vybílíme, budeme z plátna šít košile, pleny, sukně a zástěrky a budeme se do toho oblékat.“

“Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

plečka„Až to roztrháme? Nu, pak to podpálíme, uděláme z toho troud. Do troudu budeme křesat tak dlouho, až udělá jiskřičku a oheň ho nestráví. Boží ohníček se rozejde v dým, dým pak v povětří, a to je konec mojí řeči.“

„Osobo, já se vás na to neptal, ptám se vás, neviděla-li jste tudy jít děti?“

„Děti, nu, to jste měl říct hned, bodejť že viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“ při těch slovech ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, než kudy děti předtím poslala.

Dědek si zlostí odplivnul a šel zpátky domů. Když odešel, i žena z pole zmizela, a děti šťastně došly až domů.  Tatínek padl s pláčem na kolena a objímal děti, jak byl rád, že našly cestu domů.  Zlou macechu mezi tím z domu vyhnal a zlobil se sám na sebe, že ji poslechl a děti odvedl do lesa.

A potom tam otec i se svými dětmi ještě dlouho spokojeně žili a macecha se už nikdy více nevrátila.