Byla jedna maminka, která se rozhodla, že upeče chleba. Měla sedm synů, samé živé a neposedné chlapce. Aby měla při pečení aspoň chvilku klid, slíbila jim, že každému upeče malý bochníček chleba, když budou potichu.
Chlapci se na chvíli opravdu utišili. Seděli a čekali, ale chleba se nedá upéct tak rychle. Bochníčky potřebovaly svůj čas. A tak netrvalo dlouho a synům došla trpělivost. Začali se znovu motat kolem maminky, tahali ji za sukni, prali se a křičeli, kdy už bude chleba hotový.
Maminka to dlouho snášela, ale byla unavená, bylo jí horko od pece a chlapcův křik ji rozčiloval. Nakonec v hněvu vykřikla slova, která už nikdy nemohla vzít zpět:
„I bodejž byste se všichni v krkavce proměnili!“
Sotva ta slova dořekla, sedm synů se před jejíma očima proměnilo v sedm černých krkavců. Smutně se na maminku podívali, zatřepali křídly a vzlétli k nebi. Dřív než se maminka vzpamatovala, byli pryč.
Zůstala stát jako zkamenělá. Když pochopila, co se stalo, rozplakala se tak, že se celý dům otřásal jejím nářkem. Trhala si vlasy, volala syny jménem a prosila, aby se vrátili. Ale bylo pozdě.
Když se večer vrátil domů tatínek, čekal, že mu synové poběží naproti, jak to dělávali každý den. Dům byl ale tichý. Nikdo ho nepřivítal. Když se dozvěděl, co se stalo, byl zdrcený a málem si zoufal.
Maminku však nekáral. Viděl, jak moc se trápí, a protože ji velmi miloval, raději svou bolest skrýval.
Dny plynuly a smutek pomalu otupoval. Přesto zůstala v domě prázdnota, která se nedala zaplnit.
Po čase se rodičům narodila dcera. Dali jí jméno Bohdanka. Byla to holčička krásná a hodná. Čím byla starší, tím více radosti rodičům přinášela, jako by chtěla nahradit ztrátu svých sedmi bratrů.
Bohdanka rostla v tichém smutku, který v domě zůstával. Jednoho dne byla s maminkou v komoře, kde maminka otevřela starou truhlu. Bohdanka v ní uviděla malé chlapecké košilky a kazajky.
„Maminko,“ zeptala se opatrně, „čí jsou ty košilky?“
Maminka se zarazila, oči se jí zalily slzami a nic neodpověděla. Bohdanka se už dál neptala, ale v hlavě jí to zůstalo. Později se zeptala tatínka. I jemu se do očí vehnaly slzy a také mlčel. Bohdance začalo být jasné, že má asi bratry, o kterých se nemluví.
V domě sloužila stará služka Dorota, která rodinu znala odjakživa. Tak se Bohdanka obrátila na ni. Dorota dlouho váhala, ale když viděla, jak moc dívku otázky trápí, všechno jí pověděla. Vyprávěla o sedmi bratrech, o krkavcích i o kletbě. Bohdanka sice plakala, ale chtěla vědět všechno. Jak bratři vypadali, jací byli, co měli rádi a Dorota je popisovala jednoho po druhém.
„Jak bych je byla milovala,“ povzdechla si Bohdanka. „Jsou navždy ztraceni?“ ptala se tiše.
„To nikdo neví,“ odpověděla Dorota. „Ale málokdo by se je odvážil hledat.“
Tato slova se Bohdance pevně usadila v srdci a jak rostla, rostlo i její odhodlání. Myslela na bratry i na smutek rodičů. Když jí bylo osmnáct let, rozhodla se, že bratry půjde hledat. Jednoho večera si sedla k rodičům a řekla jim, že ví, co je trápí, a že jim chce pomoci. Vyprávěla jim o snu s krkavcem, který ji volal. Rodiče se báli, plakali a nechtěli ji pustit. Bohdanka je ale prosila tak dlouho, až nakonec svolili. Maminka jí dala prsten a řekla, že podle něj ji bratři poznají. S těžkým srdcem se s Bohdankou rozloučili a ona se vydala se do světa.
===
Bohdanka šla dlouho sama světem. Šla přes louky, pole i vesnice, ale o svých bratrech se nic nedozvěděla. Jednoho dne přišla do velkého, temného lesa. Les byl tak hustý, že slunce sotva prosvítalo mezi stromy. Bohdanka bloudila dlouho a byla už velmi unavená.
Když už myslela, že bude muset přespat pod širým nebem, spatřila mezi stromy malou chaloupku. Potěšeně k ní došla a vešla dovnitř. Uvnitř bylo chladno, ticho a prázdno. Nikde nikdo. Bohdanka si sedla a čekala, jestli někdo přijde. Najednou se dveře s velikým šuměním otevřely a do chaloupky vstoupil divoký mládenec. Jeho příchod byl hlučný a jeho dech byl tak silný, že Bohdanku ovanul jako prudký poryv.
„Kdo jsi a co tu hledáš?“ zeptal se drsným hlasem.
„Nezlob se, pane,“ odpověděla Bohdanka klidně, „hledám svých sedm bratrů. Dnes jsem v lese zabloudila a přišla jsem si sem odpočinout.“
„Já jsem Vítr,“ řekl mládenec. „A každého, kdo se mi postaví do cesty, rozmetám. Ale vidím, že jsi hodná dívka, proto ti dopřeji odpočinek.“
Bohdanka si znovu sedla. Přemýšlela, že jestli je to Vítr, mohl by o bratrech něco vědět. Po chvilce se osmělila a zeptala se ho. „Pane, už dlouho chodím po světě a hledám své bratry. Jsou zakleti v krkavce. Nevíš, kde by mohli být?“
„To ti nepovím,“ odpověděl Vítr. „Ale můj bratr Měsíc by o nich mohl vědět. Jestli chceš, odnesu tě k němu.“
Bohdanka byla ráda a souhlasila. Vítr ji vzal do náruče a nesl ji krajinou. Jeho dech voněl, jako by byl plný květin, a Bohdanka cítila, že letí rychle. Brzy ji donesl k Měsíci. Byl to bledý mládenec se stříbrnými vlasy a klidným pohledem. Když se však dozvěděl o Bohdančině trápení, zavrtěl hlavou.
„O tvých bratrech nic nevím,“ řekl. „Ale náš bratr Slunce ví všechno. Jestli chceš, odnesu tě k němu.“
Bohdanka opět souhlasila. Měsíc ji vzal do náruče a donesl ji ke Slunci. Slunce byl krásný zlatovlasý mládenec s usměvavou tváří. Když Bohdanka pověděla, koho hledá, Slunce přikývlo.
„Vím, kde jsou tvoji bratři,“ řeklo. „Zavedu tě k nim. Nejdřív si ale odpočiň a posilni se.“
Dostala k večeři pečené kuře a když Bohdanka dojedla, Slunce jí řeklo: „Kostičky nenechávej ležet. Seber si je. Budou se ti hodit.“ Bohdanka proto kostičky posbírala a schovala do zástěry.
Když se setmělo, přijelo pro ni Slunce se zlatým vozem. Jeli přes hory i doly, tak dlouho, že Bohdanka ani nevěděla, jak dlouho putovali. Nakonec dorazili do hlubokého údolí, kolem dokola obklopeného vysokými skalami.
Slunce Bohdanku vysadilo a řeklo: „Teď už si musíš pomoci sama.“ A zmizelo.
===
Bohdanka se rozhlédla. Všude byly jen skály a ticho. Pomyslela si, že bratři budou asi někde nahoře. Když se chtěla začít šplhat nahoru, vypadly jí ze zástěry kuřecí kostičky. A tu se stal zázrak. Z kostiček se složil dlouhý žebřík, který sahal až na vrchol skály. Bohdanka po něm vyšplhala nahoru a vešla do jeskyně.
V jeskyni stál stůl a na něm bylo prostřeno pro sedm osob. Bylo tam sedm postelí a oheň ještě doutnal. Bohdanka hned poznala, že našla domov svých bratrů. Uvařila sedm jídel, každé jiné, takové, jaké měl který bratr nejraději. Když bylo hotovo, položila jídla na stůl. Potom sundala z prstu matčin prsten a položila ho pod talíř na prvním místě. Schovala se za postel a čekala. Za chvíli přiletěli krkavci z lovu a proměnili se v mladé muže.
„Kdo nám vařil?“ divili se. „To jídlo je přesně takové jaké máme rádi!“
Když se najedli, zvedl nejstarší z bratrů talíř a našel prsten. „To je matčin prsten! Někdo tu od nás byl!“
Začali hledat a objevili Bohdanku a ta jim řekla, že je jejich sestra a přišla je vysvobodit, ale neví jak.
Nejstarší jí řekl: „Musíš nám ušít košile. Ale vše musíš udělat sama – len zasít, vypěstovat, zpracovat, utkat i ušít. A po celou dobu nesmíš promluvit ani slovo.“
„Udělám to,“ řeklaBohdanka. „Protože vás miluji.“
Druhý den se zase proměnili v krkavce a Bohdanku odvedli do krásném údolí. Ukázali ji pole, kde má zasít len, a dutou starou vrbu, ve které může bydlet. Pak se s ní rozloučili a odletěli zpět do své jeskyně.
Bohdanka se hned pustila do práce. Připravila pole a zasela len. Každý den se o něj starala, zalévala ho a chránila před větrem. Když len povyrostl, začala ho plít, aby měl dost místa. Práce bylo hodně, ale Bohdanka se nevzdávala. Mezitím si upravila obydlí ve vrbě. Nebylo to velké, ale bylo útulné. O jídlo se starat nemusela. Každý den našla ve vrbě snídani, oběd i večeři. Věděla, že jí jídlo nosí bratři, ale nikdy je při tom neviděla.
Když byl len dost vysoký, Bohdanka ho vytrhala, rozložila na louce a nechala ho schnout. Potom ho lámala, česala a čistila, až byl měkký a hebký. Nakonec začala příst. Seděla u přeslice, mlčky točila vřeténko a přemýšlela.
Často myslela na rodiče. Představovala si, jak doma sedí smutní a vzpomínají na děti, které ztratili. Slzy jí někdy vstoupily do očí, ale Bohdanka si je setřela a pracovala dál. Věděla, že to všechno dělá proto, aby je jednou potěšila.
===
Jednoho dne, když seděla a předla, přišel k ní pes. Začal kolem ní čichat a hlasitě štěkat. Bohdanka se rozhlížela, komu by pes mohl patřit. Z dálky spatřila kočár, který se blížil k údolí. Protože věděla, že nesmí s nikým mluvit, rychle se vrátila do vrby.
V kočáře seděl mladý pán, který se vracel na svůj zámek a do tohoto údolí jen zabloudil. Když slyšel štěkot psa, poslal kočího, aby zjistil, co se děje. Kočí přišel k vrbě a uviděl Bohdanku, jak mlčky přede. Zeptal se jí, kdo je a proč tu sedí. Bohdanka jen zavrtěla hlavou a ukázala na ústa, že nemůže mluvit.
Kočí se vrátil ke svému pánovi a řekl mu, že v údolí sedí němá dívka, a že je velmi krásná. Pán se tedy rozhodl, že se na ni půjde podívat taky. Vystoupil z kočáru a šel k vrbě. I jemu Bohdanka naznačila, že nemůže mluvit. Pán se na ni dlouze zadíval a zalíbila se mu tak, že se hned rozhodl vzít ji s sebou na zámek.
Bohdanka se vylekala, ale vzpomněla si na slova nejstaršího bratra. Musí mlčet a všechno vydržet. Proto souhlasila.
Pán poručil, aby kočí naložil všechen len, přeslice i vřeténko. Pak se posadili do kočáru a jeli mlčky na zámek. Bohdanka mluvit nesměla. Pán mluvit chtěl, ale nemohl samým obdivem.
Na zámku se Bohdance vedlo dobře. Mladý pán byl laskavý a pozorný a brzy si ji vzal za ženu. Bohdanka se snažila být dobrou paní. Pomáhala lidem, byla milá ke služebnictvu a každému se snažila ulehčit práci.
Přesto stále myslela na bratry. Každý den předla, tkala a šila. Mlčela, i když se jí manžel ptal, zda je šťastná.
Na zámku však žila i pánova sestra. Byla zlá a závistivá. Viděla, jak si Bohdanku lidé oblíbili, a to se jí nelíbilo. Přetvařovala se, ale v srdci ji nepřála nic dobrého.
===
Za nějaký čas čekala Bohdanka dítě. Všichni měli velkou radost, ale zlá švagrová se rozhodla, že se Bohdance pomstí za to, že ji lidé mají rádi více než ji. Když Bohdanka porodila synka, byla u ní právě švagrová. Ta dítě vzala, zabalila a vyhodila z okna. Na jeho místo podstrčila malé kotě.
Bohdanka byla zdrcená. Chtěla křičet, chtěla se bránit, ale nemohla. Musela mlčet. Slzy jí tekly po tváři, ale vydržela.
Švagrová hned poslala zprávu bratrovi a všechno překroutila. Lhala, že Bohdanka je zlá, nebezpečná a že místo dětí rodí kočky. Lidé se to taky dozvěděli a začali Bohdanky bát. Rozhodli se, že musí být potrestána.
Bohdanka právě seděla ve své komnatě a došívala poslední košili. Chybělo už jen pár stehů. Když pro ni přišli, prosila aspoň pohledem, aby ji nechali práci dokončit. Nikdo ji neposlouchal.
V duchu si tedy pomyslela: „Moji milí bratříčkové, úkol jsem splnila. Kde jste?“
Sotva si to Bohdanka pomyslela, strhl se kolem ní silný šum. Okna se rozletěla a do místnosti přiletělo sedm černých krkavců. Zakroužili nad hlavami přítomných a potom přistáli u Bohdanky. Položili jí dítě do náruče. Dítě bylo živé a zdravé. Krkavci jej zachytili hned, jak jej švagrová vyhodila z okna.
„Zde, drahá sestro,“ řekl nejstarší krkavec, „dlouho jsi trpěla a mlčela, ale obstála jsi. Teď nám rychle přehoď košile.“
Bohdanka vzala košile, které tolik let připravovala. Jednu po druhé je přehodila přes krkavce. V tom okamžiku se z krkavců zase stali statní mladí muži. Jen nejmladšímu Jaroslávkovi zůstalo na rameni několik černých pírek, protože Bohdanka nemohla došít poslední stehy.
V tu chvíli se na dvoře ozval dusot koňských kopyt. Přijel Bohdančin manžel. Jakmile vešel, uviděl svou ženu s dítětem v náručí a kolem ní sedm mužů. Bratři mu vyprávěli, co všechno Bohdanka pro jejich vysvobození vykonala, jak mlčela, trpěla a nikdy neztratila naději.
Manžel Bohdanku objal a byl by ji miloval ještě víc, kdyby to bylo možné. Teprve nyní pochopil, jak hrozně byl oklamán vlastní sestrou.
Všichni pochopili, že všechno zlé vzešlo z její závisti a lží. Když se pokusila uprchnout, lid ji zastavil a uvrhli ji do vězení.
Manželé prodali své panství a vydali se s Bohdankou, bratry a dítětem k jejím rodičům. Když rodiče uviděli své děti znovu pohromadě, radostí plakali. Sedm synů, které považovali za ztracené, stálo před nimi živých a zdravých. A s nimi dcera, vnuk i nový zeť.
Radost v tom domě byla tak veliká, že se nedala slovy popsat. Všechno, co chybělo k jejich štěstí, bylo znovu nalezeno. Smutek se proměnil v radost, zlo bylo potrestáno a dobro zvítězilo.
