Zneužívání dětí

Sexualita je nedílná a velmi hodnotná součást našeho života, díky ní si začneme uvědomovat sami sebe a jako se všemi jinými součástmi, co k životu patří, bychom s ní měli zacházet velmi jemně a nenásilně.
Každý z nás je sexuální bytost toužící naplno prožívat sexuální aspekty, jež nás vedou ke štěstí a naplnění. To však nesmí být nikdy na úkor toho druhého. Je nutno respektovat individuální potřeby každého člověka, a to v pozitivním slova smyslu. Avšak nezřídka se objeví element, který nerespektuje intimitu druhého. Hrubým způsobem zasáhne do jeho života, bez ohledu na etické normy. To vše bez výčitek, že se může tímto bezcharakterním způsobem dopustit vraždy i když ne člověku jako takovém, ale jeho duše, což je v některých případech ještě horší než vražda samotná.
 

Definici sexuálního zneužívání přijatou Radou Evropy v roce 1992

Sexuálním zneužitím dítěte se rozumí jakékoli nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo se s dítětem dostal do nějakého kontaktu. Takovou osobou může být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba.
Pohlavní zneužívání se dělí na dotykové a bezdotykové. Bezdotykové zneužití zahrnuje setkání s exhibicionisty a účast na sexuálních aktivitách, kde nedochází k žádnému tělesnému kontaktu, např. vystavení dítěte pornografickým videozáznamům.
Kontaktní zneužití je takové, kde dochází k pohlavnímu kontaktu, včetně laskání prsou a pohlavních orgánů dítěte, pohlavnímu styku, orálnímu či análnímu sexu.
Z právního hlediska nezáleží na tom, zda došlo k uspokojení pachatele, důležité je, že snaha o dosažení uspokojení byla podstatou jednání pachatele.
Dále se také nepřihlíží ke skutečnostem, zda si oběť uvědomuje, že byla zneužita, a také zda dítě/oběť dalo svolení nebo se chovalo vyzývavě či koketně. Není bráno v potaz, zda pachatelovo jednání přinášelo dítěti příjemné pocity, protože   „i když tělo dítěte reaguje na sexuální zneužívání pocity potěšení, neznamená to, že dítě je za zneužití odpovědné.“
Zvláštní formou sexuálního zneužívání je komerční sexuální zneužívání dětí, které znamená „použití dítěte pro sexuální účely výměnou za peníze nebo za odměnu v naturáliích mezi dítětem, zákazníkem, prostředníkem nebo agentem a jinými, kdo vydělávají na obchodu s dětmi pro tyto účely.“ (Světový kongres proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, Stockholm 1996) 
 
Co na to děti?
Dovolme si nahlédnout do duší dětí, které si prošly a procházejí sexuálními ústrky, a zaměřím se konkrétně na děti zneužívané přímo v rodině samé. Pokusme se alespoň stručně vystihnout nuance samotného agresora a rodiny.

Proč dítě zneužívá tatínek, dědeček, strýc, či jiná blízká osoba?

Podotkněme, že v těchto případech u agresorů většinou nebývá přítomna sexuální úchylka a věk oběti v této situaci nehraje žádnou roli. Významnou roli tu ale hraje velmi snadná dosažitelnost objektu. Příčinou zneužívání může být i to, že dotyčnému už nestačí jeho protějšek a nemá možnost hledat jinde. Nebo spíše ani nechce hledat kvůli strachu z odmítnutí, či převahy „náhradního“ ženského objektu s kterýmžto není tak snadné manipulovat, získat si jeho pozornost. Jsou zde i další aspekty, ale nelze je zde dopodrobna rozebírat. Nejstručněji a bizarně řečeno „v jednoduchosti je krása“. Proto agresor volí jednu z nejsnadnějších a současně nejodpornějších a nejohavnějších z cest, jak si sexuální prožitek zpříjemnit.
 

Jak charakterizovat agresora?

Často jde o zakomplexované jedince, kteří se díky svým fyzickým nedostatkům bojí vztahu se silnou osobností. Většinou jde o výsledek patologického vývoje rodinných vztahů.
Nejedná se tedy jen o osobu, která žila v disharmonické rodině. Patologický vývoj rodinných vztahů může nastat, když bývá je jedinec vystaven nadlimitnímu stupni pozornosti. Dítě je vyzdvihováno a stavěno nad úroveň ostatních a neustále utvrzováno o jedinečnosti své osoby. Dochází k chybné interpretaci JÁství, respektování jen svých vlastních pocitů, a potřeby druhých jsou mu vzdálené. Vzniká zde i velká tolerance k sobě samému a nadměrná kritika k druhým.
Agresor bývá současně i geniální manipulátor. Když dítě začne protestovat, tak mu naimplantuje myšlenku, že za všechno může samo. Ne vždy je agresorem muž, jsou i případy, kdy se zneužívání dětí dopouštějí ženy.
 

O co agresorovi jde?

Jak už bylo naznačeno, jde mu o snadné uspokojování vlastních sexuálních potřeb. Protože je zvolený objekt snadno manipulovatelný, často slouží právě tato snadná manipulace oběti, k dosažení maximálního prožitku agresora. Takřka vždy to hraničí s psychickým terorem, který je směřován nejen na zneužívaný objekt, ale i na celou rodinu. Agresor bývá dominantní sebestředná osobnost,  a když není po jeho, dochází opětovně k psychickému teroru. Doslova se vyžívá v nadvládě druhých.
 
Navenek to bývá ten nejusměvavější láskyplný a nejobětavější člověk, ale uvnitř je zvrácený a nevyzpytatelný. Udeří nečekaně a dokáže tnout do toho nejcitlivějšího místa. Je to chameleón matoucí okolí. Čím je vyšší inteligence agresora, tím se snižuje pravděpodobnost jeho odhalení. 
 

Proč blízcí odmítají věřit tomu, co jim oběť sděluje?

Pokud matka dítěte neví, že ke zneužívání dochází, ale je pro ni přijatelnější, že se agresor drží doma. Ještě bizarnější je případ matky, která ze stejného důvodu dítě agresorovi „podstrčí“, aby nehledal nevěru jinde.
 

Jedno z mnoha proč

Když dítě překoná strach, a přece jen se odhodlá svěřit, není výjimkou, že bývá jeho sdělení interpretováno jako lež. Je smutné, že většinou zrovna ti nejbližší jej označí za lháře. Důvodů je mnoho. Jeden důvod se přímo nabízí. Strach, co bude, když se to někdo dozví. „To bude ale ostuda, budeme muset chodit kanálem.“
Dalším důvodem je finanční důvod. „Co budeme dělat, když tátu zavřou do kriminálu, kdo nás bude živit?“
V neposlední řadě je zde názor o nevděčném dítěti, které už neví co, by. Kvůli nějakému domnělému příkoří se snaží na sebe upoutat pozornost, uvést rodinu do hanby a celou jí kvůli své sebestřednosti zničit.
Co se týká společenských vztahů a financí, bilancuje každá matka. Ta skutečná dítě neobviní a ač ví, že bude její situace později sebehorší, začne problém řešit. Bohužel i zde musíme připustit smutnou variantu, že se matka ve finále zachová tak, jak je uvedeno výše.
 

Vztah máma – dítě

Co se stane, když dítě u mámy nepochodí? Rozhodne se se svým problémem svěřit někomu třetímu a problém se začne řešit. Pak se totiž může začít dít něco, co je pochopitelné jen stěží.
I když je úplně jasné, že si dítě fakta nevymýšlí, může i dále docházet k útokům ze strany matky – „dítě je nevděčné, chce zničit rodinu, udělat ostudu a dostat všechny do kriminálu, nevděčný, zlý sebestředný spratek“. Nátlak bývá tak silný, že dítě pod ním „kolabuje“ a dochází u něho k ambivalenci. Co řeklo, popře, ve snaze zachránit rodinu. Chce už mít klid.
V případech, kdy je dítě schopno ustát nátlak rodičů a dojde k odsouzení agresora, jsou reakce matky velmi paradoxní. Agresor se většinou snaží všechny přesvědčit své nevině a svou vinu přenáší na dítě. A pokud agresora matka slepě miluje, věří mu. Dítě se tak vlastně stane jejím sokem, který mu svedl partnera.
Pokud si dobře přečteme definici sexuálního zneužívání uvedenou výše, musela by každá máma pochopit, že i kdyby dítě agresora svádělo jakýmkoliv způsobem, sám agresor by měl být ten, kdo řekne, dost. Jenže realita je jiná.
 

Proč některá máma odvrhne dítě

Některá matka dá přednost agresorovi, i když se vina prokáže a agresor je uvězněn? Jedna z příčin může být ta, že otěhotněla nechtěně, navíc v nezralém věku. Díky tomu se u ní dostatečně neprobudí mateřské city. Takové matky se o dítě sice starají, ale ne v tom pravém slova smyslu. Chybí tu jednoznačně prvek, který matku s dítětem pojí i duševní pouto.
Příčina může být i ta, že ne všechny ženy jsou zrozeny pro roli matky a mateřské pudy jsou jim na hony vzdálené. Své děti berou jen jako přítěž.
 

Pokusme se chvíli nahlédnout i do dětské duše

Zneužívání většinou trvá delší dobu. Když dojde k prvnímu kontaktu s agresorem, dítě je doslova paralyzováno. Často se nevzmůže ani na odpor. Dojde-li k pohlavnímu styku, zalijí jej pocity hnusu, studu a bolesti. Agresor se dítě snaží přesvědčit, že to, co dělá, se děje běžně. Snaží se dítě udržet v poslušnosti různými sliby nebo výhrůžkami. A jelikož ono autoritu dospělého respektuje, podřizuje se. „Nic nesmíš říct, maminka by se zlobila. Když to řekneš, nikdo ti nebude věřit, protože jsi malý a já dospělý. Každý uvěří mně a ne tobě. Jestli to řekneš, nebudu tě mít už rád.“
 
Dítě brzy pochopí, že jakákoliv snaha odporu, končí ještě větším nátlakem agresora. Když se matka k tomu nevyjadřuje, dospěje k závěru, že má agresor pravdu.
 
Ponížení, bezmoc, stud, bolest, hnus, bezpráví, sebeobviňování, to vše ovládne dětskou duši. Postupem času z ní vyprchá i to a zůstává jenom černá díra. Duše je rozcupovaná na kousky. Následky bývají různé, ale prolínají se celým dalším životem. Sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, deprese, abúzus, sebevražedné pokusy, promiskuita, násilí směřované proti svým dětem, neschopnost navazovat vztahy, odpor k opačnému pohlaví, odpor k sexu, … To vše je výčet hrůz, které napáchat jeden jediný člověk. Zničil člověka, vzal mu jeho podstatu, jeho sny.
 
Dětská duše je velmi zranitelná, proto je důležitá osvěta. Je potřeba hovořit nejen s dětmi, ale i s rodiči.
 

Autor článku: Eva Talpová