Jak vnímá naše společnost homosexuální dvojice? Určitě je stále velké množství lidí, kteří si nejsou úplně jisti, zda je to normální, nebo zvrácené chování a není to tak dávno, kdy byla homosexualita brána jako sexuální úchylka. V historii lidstva se pohled na homosexualitu měnil ve výrazných sinusoidách. Ať už vzpomeneme na Starý Řím anebo dobu nedávnou Hippie, kde byl vztah stejného pohlaví běžný, anebo středověk, kde bylo podobné chování trestáno smrtí, určitě to asi měly ženy oproti mužům jednodušší, protože se tento vztah dal snadněji zamaskovat.
Lidé asi lépe přijímají ženský pár
Ženy se běžně drží za ruce, nebo se na přivítanou políbí. Jdou-li po ulici dvě ženy, které si prokazují různé něžnosti, vůbec to nic neznamená „Asi to jsou matka s dcerou, sestry anebo velmi dobré kamarádky.“
Vidíte-li ve stejné situaci muže, připadá to lidem přinejmenším divné. Možná je to proto, že mužům tolik něhy není tak vlastní? Potkají-li se na ulici dva muži, praští jeden druhého do ramene řeknou „čau ty vole“ anebo v horším případě použijí jinou peprnější nadávku.
Na rozdíl od mužů je u žen obvyklé, že si skládají různé poklony o úžasných vlasech, šatech, make-upu. Mentalita, a hlavně výchova ženu přímo předurčila k tomu, aby se ráda dotýkala druhého i během hovoru.
Nebreč, si chlap
Mužům byla naopak už odmalička vtloukána do hlavy myšlenka, že plakat je zženštilé a s tím se svezly i všechny projevy citů na veřejnosti, které byly brány za nepatřičné. Nejsou výjimkou rodiny, kde se otec se synem vítají jen verbálně, maximálně podáním rukou. Objetí je výjimečné.
Všeobecně platí, že čím větší město, tím větší je tolerance k homosexuální menšině. Veřejnost je shovívavější k lesbickému vztahu nebo dlouholetému vztahu mezi muži. Bohužel bývají homosexuální vztahy daleko nestabilnější než heterosexuální vztahy. A oproti lesbickým vztahům jsou na tom ještě hůře.
Ženy a muži totiž vyznávají různé hodnoty
Ženy kladou na přední místo něhu, pocit bezpečí, sounáležitost a stabilitu vztahu. Není pro ně až tak důležité sexuální uspokojení a sex bez lásky.
Jsem homosexuální, kdo za to může…
Bylo by velice snadné ukázat prstem. Často jsou uváděny, genetické dispozice, prenatální vývojové podmínky, a psychosexuální vývoj v rodině, první sexuální zkušenost atd. Viníka nelze jednoznačně určit a jako vždy, tak i zde půjde o souběh všech těchto prvků najednou.
Je také určitý počet tzv. obojživelníků, kteří se stále jakoby neumí rozhodnout, zda je lépe na suchu nebo ve vodě.
Pak jsou zde příklady homosexuality „ z nouze“, která se objevuje např. ve vězení, ale ta po příchodu na svobodu většinou zaniká, protože nešlo o pravou homosexualitu, ale jen o uspokojení sexuálních potřeb.
Homosexualita není čistě lidské specifikum. V říši zvířat, najdeme velké množství „homosexuálního“ chování. Víme, že se tak například chovají naší nejbližší miláčkové psi, kteří tím vyjadřují nadřazenost ve smečce. A mezi některými opicemi je sex chápan jako způsob pozdravu.
Dá se homosexualitě nějak zabránit?
Má-li homosexualita u jedince vzniknout, asi vznikne, i kdybychom dělali sebevětší opatření, ale všichni víme, že takový život není pro tyto lidi jednoduchý, proto bychom asi měli tzv. zachránit alespoň ty potenciální obojživelníky.
Pokud je dítě, byť omylem účastno nějakého pro něj nepříjemného sexuálního zážitku např. mezi rodiči, může to v něm podvědomě vytvořit nějaký blok. Asi nejhorší, co se může dítěti stát je sexuální zneužívání. I toto může mít za následek negativní postoj k opačnému pohlaví. Je to vlastně jen způsob ochrany před dalším poškozováním.
Jak poznáte, že vaše orientace je odlišná?
Asi si uvědomujete, že vás někdo přitahuje. Nejdříve to může být spolužák, učitel nebo kdokoli z vaší blízkosti. To ještě nemusí nic znamenat, ale pokud jde vždy o osobu stejného pohlaví, jako jste vy, přitahuje vás i sexuálně a náklonnost je provázena i sexuální fantazií, tak je vymalováno.
Většinou to v člověku způsobí zmatek a často se objeví snaha se tomu vzepřít. Někomu se to i povede. Ženy se vdají, muži ožení. Někteří na své dávné fantazie zapomenou a někteří po zbytek života sní o tom, co by bylo kdyby… A pak jsou takoví, kteří se jednoho dne probudí a rozhodnou se, že už se nechtějí přetvařovat, sbalí kufry, případně i děti a jdou tam, kam je srdce táhne. Nechtějí už dál žít ve lži, zvolí si prostě tu těžší cestu.
Obvykle je nejtěžší říct o své orientaci vlastní rodině. Nejbližší totiž vůbec nechápou, proč a kladou otázky, na které nikdo nezná odpověď. Některé rodiny se raději svých dětí zřeknou, než by měli čelit „posměchu“ okolí.
Napsat komentář