MDD se slaví v mnoha zemích světa 1. června a měl by všechny upozornit na práva a potřeby dětí.
První podnět k založení tohoto svátku vznikl v Turecku v roce 1920 a tam se slaví vždy 23. duben jako Den dětí.
Celosvětový Den pro ochranu dětí byl oficiálně vyhlášen Mezinárodní demokratickou federací žen až v roce 1949. Inspirací k jeho vyhlášení bylo masové zabíjení žen a dětí za druhé světové války v Lidicích a francouzském Ouradouru.
 
Po té, to už se slavil Den pro ochranu dětí, byl vyhlášen Světový den dětí, který měl poukázat na špatné životní podmínky některých dětí a nedostatečný přístup ke vzdělání. Datem oslav byl zvolen 20. listopad. Přesto si některé státy nechaly jako datum oslav 1. června a jiné státy datum oslav přesunuly na 20. listopad.
 
Mění se ale podmínky dětí jen proto, že byl stanoven nějaký den dětí?
Stále je určité procento dětí, zneužívaných a týraných a pramálo kdo se tím trápí a jen málokdo z nás si uvědomuje, zda a co naše děti trápí. Nebavme se nyní o tom, jak těžký život mají děti tam či onde, protože možná ve finále psychicky trpí mnohem méně, než právě to vaše opečovávané dítě.
 
Nevyměňujte svůj čas za hromady dárků, kterými děti obklopujete. Obklopujeme sebe i naše dětí spoustou zbytečností, které vlastně udělají radost jen první 2 minuty po obdarování. Pytle plyšáků nebo hromada laků na nehty pro sedmiletou holčičku stojí totiž spoustu peněz, které jste museli vydělat, abyste je mohli koupit, a čím rychleji budete dětem přání plnit, tím rychleji si budou vymýšlet další, které o to rychleji skončí odkopnuté pod postel.
 
Naslouchejte svým dětem. Život se zrychlil, už nevstáváme brzy ráno, abychom byli brzy odpoledne zase doma. Děti strčíme školy a pak do různých kroužků, abychom se doma sešli až pozdě večer. Udělíme jim proto jen pár povelů, aby měly vše hotové do školy, naložíme jim talíře nějakou rychlou večeří a zaženeme je do postele. V té rychlosti ani nejsou podmínky na to, aby si vám dítě vylilo svou bolavou dušičku a svěřily se se svými starostmi. Když si nenajdete alespoň klidnou půlhodinku denně, abyste si v naprostém soukromí popovídali, nikdy se nedozvíte, že ten soused od vedle jim každý den ukazuje genitálie anebo to, že jim děti ve škole plivají do aktovky. Vyzkoušejte si každý večer spolu lehnout před spaním a povídejte si o nesmyslech, třeba se občas dozvíte i něco důležitého.
 
Ne všechny výchovné metody vašich rodičů jsou správné. Když budete chtít jezdit autem, budete muset mít řidičský průkaz, budete-li chtít dělat nějaké zaměstnání, budete na to muset mít kvalifikaci. Děti ale mohou mít úplně všichni, ať o výchově dětí něco vědí nebo ne. A stejné to asi bylo s vašimi rodiči. Proč si tedy myslet, že velká či malá přísnost je jedinou možnou metodou. Každá rodina má nějakou úchylku, nad kterou jiná kroutí hlavou a se správnou výchovou toho moc společného nemají. Pro někoho je důležitá přesnost a za pětiminutové zdržení dostávají děti kruté tresty, zatímco si jejich podvádění nikdo ani nevšimne, protože je pro tyto rodiče běžnou praktikou. Nedělejte stejné chyby jako vaši rodiče a přečtěte si nějaké knihy na téma výchova dítěte.
 
Vaše životní, mnohdy nedosažené cíle nemusí být totožné se sny vašich dětí. Chtěli jste být fotbalovou hvězdou anebo baletkou, ale nepovedlo se. Vaše dítě má ale geniální hlavu a sní o kariéře hvězdáře a nožičky ho tak tak unesou. Proč ho tedy každý den vozit do tělocvičny. Oba máte vysokou školu, ale genetika je záhadná věda a tak to vašemu dítěti neleze samo do hlavy tak jako vám. Proč tedy veškerý volný čas trávíte nad knihami. Lidé mají svou nenahraditelnou cenu i tehdy, když se vám nebudou podobat.
 
Zlost je špatný rádce. Děti nás někdy umí vytočit až neuvěřitelně. Začneme zuřit a končí to křikem, nebo nějakým trestem. Pokud budete dávat dítěti nějaký trest, neměl by být nikdy absolutní. Když mu zakážete měsíc chodit ven, sahat na počítač a dívat se na televizi, čím ho potrestáte, když něco provede zítra?
Věřte, že fyzické tresty jsou projevem vaší slabosti. Nic nevyřeší. Dítě vás v tu chvíli nenávidí, protože jen málo kdy si uvědomuje, že se provinilo. V tom horším případě to bude mít jen další pokračování v tom, že bude bít i své děti. Nejdříve se zhluboka nedechněte a během této chvíle zvažte, zda bylo to jeho provinění tzv. „schválně“, protože je zásadní rozdíl v tom, jestli tu sklenici rozbije úmyslně či neúmyslně.