Byl jeden sedlák, jménem Ivan, a ţena jeho, jménem Marie; bylí uţ staří a neměli ţádných dětí, i rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, kdyţ mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: „Pojď, ţeno, slepíme si spolu taky bábu.“ – „A coţ?“ řekla stará vesele, „pojďme, můţeme si k starosti taky zadovádět. Ale nač bábu lepit? slepíme si raději ze sněhu děťátko, kdyţ nám pán Bůh nedal ţivého.“ – „Co pravda, to pravda,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. A skutečně začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tílko, ručičky, noţíčky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. – „Pomáhej pán Bůh!“ řekl kdosi, jda mimo. – „Děkujem pěkně!“ odpověděl Ivan. „Boţí pomoc ke všemu dobrá,“ doloţila ţena, – „Coţ pak to děláte?“ – „Inu, jak vidíš!“ řekl Ivan. „Sněhurku,“ doloţila stará i zasmála se. – Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči a sotva ţe Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat, otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako ţivé a zatřepalo ručičkama a noţičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plénkách, „Ach, Ivane, Ivane!“ volala ţena plna radosti, „pán Bůh nám dal děťátko!“ i začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka s vajíčka, a uţ byla skutečně ţivým děvčátkem. „Ach, má drahá Sněhurečko!“ volala stará i běţela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházela k nim, strojila ji, rozmlouvala s ní, zpívala ji písně, hrála s ní všeliké hry, i naučila jí všemu, jak co sama dělala. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče, a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako nezabudky a rusavé vlásky aţ po pás; jen ţádného ruměnce neměla v tváří, jakoby v ní ani ţivé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a při tom tak dobrá a ke všem přívětivá, aţ srdce nad ní plesalo. „Hleď, Ivane!“ říkávala stará muţi svému, „přece nám pán Bůh daroval k starosti radost! můj srdečný zármutek přece pominul!“ – A Ivan jí říkal: „Bud pán Bůh pochválen! netrvá na 66 světě věčně radost a zármutek taky bez konce není.“ Minula zima. Slunéčko nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Uţ i děvčátka sebrala se v podevsí v chorovod a začala zpívat: „Vesno krásná! na čem jsi přišla? na čem jsi přijela?“ – „Na rozsošce, na brance!“ – A Sněhurka začala být nějak smutna. – „Co ti je, dítě mé?“ říkala stará, „jsi-li churava? zdali tě někdo uhranul?“ A Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko! jsem zdráva.“ – Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na boţím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se druţkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen kdyţ pršelo a za soumraku bývala veselejší, a kdyţ jednou přišla bouřka a napadlo krup, měla z toho takovou radost, jakoby to byly perle. Ale kdyţ pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jakoby sama taky se chtěla slzami rozplynout. – Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsí sbírala se do háje na veselí a stavěla se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“ prosila. Stará bála se ji pustit, a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly. „Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhurku pozor,“ domlouvala stará, „však víte, ţe jí chovám jako oko v hlavě.“ – „Dáme, dáme!“ křičely dívky vesele, vzaly Sněhurku za ruku a běţely s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly své smutno veselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A kdyţ zapadlo slunce, sloţily dívky z trávy a z drobného roští hranici, zapálily ji a postavily se všecky řadou jedna za druhou, majíc kaţdá na hlavě věneček, a Sněhurku postavily nejzáze. „Dívej se,“ řekly, „jak my poběhnem, a běţ taky za námi, pozadu nezůstávej!“ Po té začaly zpívat kupadelní píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň. Vtom něco vzadu za nimi zašumělo a ţalostně zavzdechlo: „Ach!“ Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, ţe Sněhurky mezi nimi není. „Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se jí hledat; volaly, houkaly, ale nikterak jí nemohly najít „Snad utekla domů,“ řekly potom a běţely do vsi – ale Sněhurky ani ve vsi nebylo. Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj, ale po Sněhurce nikdeţ ani památky! Kam se poděla? Snad ţe ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupeţný pták?… Nikoli; ale kdyţ Sněhurka běţela za druţkami a skočila přes oheň, tu nenadále 67 vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.