Jednou, když jsem se vracel ze školy, uviděl jsem kluka, který si nesl domů všechny své učebnice. Jmenoval se Kyle.
Přemýšlel jsem na tím: „Kdo by odnášel v pátek ze školy všechny knížky? Musí to být pěkný trouba.!“ Já měl na víkend jen naplánovanou zábavu, jako např. party nebo fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne.
Pokrčil jsem rameny a šel dál. Pak jsem uviděl bandu kluků, kteří utíkali jeho směrem. Běželi na něj! Vytrhli mu knihy z rukou a podrazili nohy tak, že přistál v blátě. Jeho brýle odlítly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj.
Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích. Rvalo mi to srdce. Přiběhl jsem mu na pomoc, a jak se plazil a hledal brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: „Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat!“
Podíval se na mě, řekl: „Díky!“ a na jeho tváři se objevil úsměv.
Byl to jeden z těch úsměvů, který projevuje skutečnou vděčnost.
Pomohl jsem mu posbírat knihy a zeptal se, kde bydlí. Ukázalo se, že bydlí nedaleko mě. Divil jsem se proto, proč jsem ho nikdy předtím nepotkal. Prý ale chodil na soukromou školu. Nikdy dřív bych se nedal dohromady s klukem ze soukromé školy!
Teď jsem mu nesl pár knížek a celou cestu jsme si povídali. Ukázalo se, že je to príma kluk. Proto jsem se zeptal, zda si nechce zítra zahrát fotbal.
Prý „jo!“
Celý víkend jsme byli spolu venku, já poznal Kylea víc a oblíbil si ho. A vzali ho i mí přátelé. V pondělí ráno tu zase byl Kyle s hromadou knížek, které nesl zpět do školy. Zastavil jsem ho a se smíchem řekl, že bude mít z těch knížek dobré svaly. Jen se usmál a polovinu knížek mi naložil. Během následujících čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli.
Nyní přemýšlíme o nějaké vysoké škole, Kyle se rozhodl pro Georgetown a já půjdu na Duke. Ale vím, že vždycky budeme přáteli a ty míle nebudou žádným problémem. On bude lékařem a já chci využít stipendia na práci kolem fotbalu.
Kyle byl premiantem třídy, musel si proto připravit proslov na závěrečnou slavnost školy. Závěrečný den byl tady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Dospěl a našel se, dokonce měl více děvčat než já.Viděl jsem, jak je z proslovu nervózní, tak jsem šel ho poplácal po zádech a řekl: „Hej, chlape, budeš dobrej!“ Podíval se na mě tím svým vděčným pohledem a usmál se.
Začátek proslovu měl za sebou, odkašlal si a pokračoval „Závěr školy je čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto těžké roky. Děkuji rodičům, učitelům, sourozencům, možná trenérovi, ale hlavně přátelům. Jsem tady, abych vám všem, kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomu přítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát! Řeknu vám svůj příběh.“
Díval jsem se nevěřícně na svého přítele, když začal vyprávět o dni, kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije. Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla později starosti, a nesl si proto všechny věci domů. S vážností se na mě podíval a malinko se usmál: „Díky Bohu jsem tenkrát potkal přítele, který mě zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí!“
Slyšel jsem to zděšení v davu, když nám ten příjemný a populární kluk řekl vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu a tátu, jak se na mě dívají s vděčností v očích. Dodnes si ale neuvědomuju hloubku svého činu.
Nikdy proto nepodceňujte sílu okamžiku!!! Jediným gestem totiž můžete změnit život jiného člověka. Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu. Bůh nás někdy postaví do cesty druhému, abychom mohli zasáhnout a změnit jeho budoucnost, aniž bychom si to uvědomili.

  • Přátelé jsou andělé, kteří tě postaví na nohy, když tvá křídla mají problém vzpomenout si jak létat.
  • Neexistuje žádný začátek nebo konec! Jediné co máš, je teď! Včera je historie, zítra je náhoda, ale dnešní den je dárkem…