Byl jeden muž a žena, kteří bydleli na konci vesnice pod lesem. Byli chudí, muž kácel v lese dřevo a žena pekla na prodej pečivo. Oba ale pořád naříkali:

„Jen kdybychom měli nějaké děťátko !“

„Buďte rádi, že vám ho pán Bůh nedal,“ říkali jim jiní lidé, „však sami nemáte co jíst!“

Oni však namítali: „Když se najíme my, najedlo by se i to naše děťátko, kdybychom nějaké měli!“

Jednou z rána kopal ten muž v lese pařezy a vykopal pařízek, který vyhlížel jako malé děťátko. Hlavička, tělíčko, ručičky i nožičky. Potřeboval jen hlavičku trochu otesat, aby byla kulatá a hladká, a kořínky na ručičkách a na nožičkách osekat, aby vyhlížely jako prstíky. Nakonec to bylo děťátko, jen zaplakat!

Muž přinesl ten pařízek domů a povídá ženě: „Tu hle máš, co jsi vždy  chtěla mít — dítě Otesánka! Chceš-li, můžeš je chovat.“

Žena zavinula to děťátko do plenky, hýčkala jej na rukou a zpívala mu: „Hajej, dadej, Otesánku malej, až se vzbudíš, hošíčku, uvařím ti kašičku.“

Najednou se začalo dítě v peřince hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!“

Žena nevěděla radostí, kam dříve skočit. Položila dítě do kolébky a běžela vařit kaši. Když ji uvařila, Otesánek všechno snědl a zase křičel: „Mámo, já bych jed!“
„Počkej, hned ti něco přinesu!“

Běžela k sousedce a přinesla plný ucháč mléka. Otesánek pil, jen hltal, a když vše vypil, křičel zase, že by jed. Žena se tomu divila : „Což nemáš ještě dost?“

Šla a vydlužila si ve vsi pecen chleba, položila jej doma na stůl a vyšla ven pro dříví, aby uvařila polévku. Sotva odešla,  vymotal se Otesán z peřinky, skočil na lavici, v okamžiku ten bochník chleba polknul a, zase křičel: „Mámo, já bych jed!“

Máma přišla, chtěla nadrobit do polévky chléb, rozhlíží se po ně, a ten zmizel! V koutě stál Otesánek jako velký jako bečka a vyvaloval na ni oči.

„Pán Bůh s námi. Otesánku! snad jsi ten bochník nesnědl?“

„Snědl, mámo a tebe taky sním!“

Otevřel pusu, a než se máma nadala, byla v něm. Za chvíli přišel táta z práce a jakmile do dveří vkročil, volal Otesánek: „Táto, já bych jed!“

Táta se ulekl, vida před sebou tělo jako kamna, otvíralo to na něj hubu a koulelo to očima. Když poznal Otesánka, řekl: „Kde je máma?“

„Snědl jsem ji a tebe taky sním.“ V tom otevřel hubu a v okamžení snědl i tátu.

Čím více Otesánek snědl, tím více se mu chtělo jíst. V chalupě už nebylo nic , co by za to stálo, tak se šel po něčem podívat do vsi. Nejdříve potkal děvečku, která vezla s pole plný trakař jetele.

„Což se nemůžeš vyhnout, nestvůro?“ křičel sedlák a napřahoval bič.

„Ty si toho asi musel sníst, že máš tak veliké břicho.“ řekla děvečka s podivením.

Otesánek odpověděl: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíku – ucháč mléka – pecen chleba – mámu – tátu – a tebe taky ještě sním!“

Přiskočil a děvečka i s trakařem zmizeli v jeho břiše. Potom potkal sedláka, který vezl s louky seno. Otesánek se mu postavil do cesty a koně se zastavili.

Ale Otesánek si toho ani nevšímal a začal povídat: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíku – ucháč mléka – pecen chleba – mámu – tátu – děvečku s jetelem a tebe taky ještě sním!“

A než se sedlák nadál, ocitl se i s koňmi a s vozem v jeho břiše. Potom šel Otesánek dál. Na poli tam pasák pásl prasata. Otesánek dostal na ně chuť, a tak je spolykal i s pasákem, Nezůstalo po nich ani památky. Potom uviděl ovčáka se stádem ovcí: „Když jsem toho tolik sněd,“ povídá sám sobě, „tak tyhle ještě taky sním!“

Šel a všecko to do sebe naházel. Ovce, ovčáka i se psem Voříškem. Pak se zase kolíbal dál, až přišel k jednomu poli, kde nějaká babička okopávala zelí. Otesánek se dlouho nerozmýšlel a začal zelné hlávky vytrhávat a polykat.

„Proč mi tu, děláš škodu?“zeptala de babička; „už jsi toho asi  snědl dost!“

Otesánek se na ni zaškaredil a povídá: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíku – ucháč mléka – pecen chleba – mámu – tátu – děvečku s jetelem – sedláka se senem –  pasáka s prasaty – ovčáka a ovce s jehňaty a tebe taky ještě sním!“

A chtěl ji spolknout. Ale babička byla čiperná a uhnula. Otesánek spadl na motyku a břicho mu prasklo.

Jenže to jste pak měli vidět! Z břicha mu napřed vyskočil pes Voříšek a za ním ovčák, za ovčákem skákaly ovce. Voříšek je sehnal dohromady, ovčák zapískal a uháněli domů Potom z břicha vyběhlo hejno prasat, za nimi vyskočil pasák, prásknul bičem a hnal za ovčákem. Pak vyšly koně, táhly plný vůz sena, sedlák cukal opratí, klel a jel za pasákem taky ke vsi. Potom vyjela s trakařem i děvečka s jetelem, a za děvečkou vyskočili z břicha i muž se ženou a nesli si pod paží ten vydlužený pecen chleba. A ten muž se ženou potom už pak neříkali: „Kéž bychom měli nějaké děti!“