Byl jeden muž a žena, kteří bydleli na konci vesnice pod lesem. Byli chudí, muž kácel v lese dřevo a žena pracovala na poli. Oba ale pořád naříkali:

„Kéž kdybychom měli nějaké děťátko!“

„Buďte rádi, že vám ho pán Bůh nedal,“ říkali jim lidé, „však sami nemáte co jíst!“

Oni však namítali: „Když se najíme my, najedlo by se i to naše děťátko, jen kdybychom nějaké měli!“

Jednou z rána kopal ten muž v lese pařezy a vykopal pařízek, který vypadal jako malé děťátko. Hlavička, tělíčko, ručičky i nožičky. Potřeboval jen hlavičku trochu upravit, aby byla kulatá a hladká, a kořínky na ručičkách a na nožičkách osekat, aby vyhlížely jako prstíky. Nakonec ten pařez vypadal jako děťátko, jen zaplakat!

Muž přinesl ten pařízek domů a povídá ženě: „Tuhle máš, co jsi vždy  chtěla mít — dítě Otesánka! Chceš-li, můžeš jej chovat, jakoby byl živý.“

Žena zavinula děťátko do plenky, hýčkala jej, na rukou jej nosila a zpívala mu: „Hajej, dadej, Otesánku malej, až se vzbudíš, hošíčku, uvařím ti kašičku.“

Najednou se začalo dítě v peřince hýbat a dalo se do křiku: „Mámo, já mám hlad!“

Žena nevěděla radostí, kam dříve skočit. Položila dítě do kolébky a běžela vařit kaši. Když ji uvařila, Otesánek všechno snědl a zase křičel: „Mámo, já mám hlad!“

„Počkej, hned ti něco přinesu!“ zaradovala se žena, že má Otesánek takovou chuť k jídlu.

Běžela k sousedce a přinesla plný hrnec mléka. Otesánek pil, jen hltal, a když všechno vypil, křičel zase, že má hlad. Žena se tomu divila : „Což nemáš ještě dost?“

Šla a vypůjčila si ve vsi pecen chleba. Položila jej doma na stůl a vyšla ven pro dříví, aby uvařila polévku. Sotva odešla,  vymotal se Otesán z peřinky a skočil na lavici. V okamžiku ten bochník chleba polknul a, zase křičel: „Mámo, já bych jed!“

Máma přišla, chtěla chléb nadrobit do polévky, rozhlíží se, ale chleba zmizel! V koutě stál Otesánek. Byl už velký jako bečka a vyvaloval na ni oči.

„Pán Bůh s námi Otesánku! Snad jsi ten bochník celý nesnědl?“

„Snědl, mámo a tebe taky sním!“

Otevřel pusu, a než se máma nadala, byla v něm. Za chvíli přišel táta z práce a jakmile vkročil do dveří, volal Otesánek: „Táto, já mám hlad!“

Táta se ulekl, vida před sebou tělo jako kamna, které na něj otvíralo hubu a koulelo očima. Když poznal Otesánka, řekl: „Kde je máma?“

„Snědl jsem ji a tebe taky sním.“ Otevřel hubu a v okamžení snědl i tátu.

Čím více Otesánek jedl, tím více se mu chtělo jíst. V chalupě už nebylo nic , co by za to stálo, tak se šel po něčem podívat do vsi. Nejdříve potkal děvečku, která vezla s pole plný trakař jetele.

„Ty si toho asi musel sníst, že máš tak veliké břicho.“ řekla děvečka s údivem.

Otesánek odpověděl: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíku – hrnec mléka – pecen chleba – mámu – tátu – a tebe taky sním!“

Přiskočil a děvečka i s trakařem zmizeli v jeho břiše.

Potom potkal sedláka, který vezl s louky seno. Otesánek se mu postavil do cesty a koně se zastavili.

„Což se nemůžeš vyhnout?“ křikl na něj sedlák a napřáhl bič.

Ale Otesánek si toho ani nevšímal a začal povídat: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíku – hrnec mléka – pecen chleba – mámu – tátu – děvečku s jetelem a tebe taky sním!“

A než se sedlák nadál, ocitl se i s koňmi a s vozem v jeho břiše. Potom šel Otesánek dál. Na poli byl pasák s prasaty. Otesánek dostal na ta prasata chuť, a tak je spolykal i s pasákem, Nezůstalo po nich ani památky. Potom uviděl ovčáka se stádem ovcí: „Když jsem toho tolik snědl,“ povídá sám sobě, „tak tyhle ještě taky sním!“

Šel a všecko to do sebe naházel. Ovce, ovčáka i se psem Voříškem. Pak se zase kolíbal dál, až přišel k jednomu poli, kde nějaká babička okopávala zelí. Otesánek se dlouho nerozmýšlel a začal zelné hlávky vytrhávat a polykat.

„Proč mi tu, děláš škodu?“zeptala de babička.

Otesánek se na ni zaškaredil a povídá: „Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíku – hrnec mléka – pecen chleba – mámu – tátu – děvečku s jetelem – sedláka se senem –  pasáka s prasaty – ovčáka a ovce s jehňaty a tebe taky ještě sním!“

A chtěl ji spolknout. Ale babička byla čiperná a uhnula. Otesánek spadl na břicho a protože ho už měl plné až k prasknutí, tak se ozvala velká rána a břcho mu opravdu prasklo.

Jenže to jste pak měli vidět! Z břicha mu napřed vyskočil pes Voříšek a za ním ovčák, za ovčákem skákaly ovce. Voříšek je sehnal dohromady, ovčák zapískal a uháněli domů. Potom z břicha vyběhlo hejno prasat, za nimi vyskočil pasák, prásknul bičem a hnal za ovčákem. Pak vyšly koně, které táhly plný vůz sena, sedlák cukal opratí, nadával a jel za pasákem. Potom vyjela s trakařem i děvečka s jetelem, a za děvečkou vyskočili z břicha i muž se ženou a nesli si pod paží ten vypůjčený pecen chleba.

Od té doby už ten muž se ženou nikdy neříkali: „Kéž bychom měli nějaké děťátko!“