Byl jeden stařeček a měl tři syny: dva starší byli ţenati a rozumní, ale třetí, Peciválek, byl bez ţeny a hloupý. Otec se těţce roznemohl a vida před sebou smrt, odkázal celou svou mohovitost dvěma starším synům, a po stu zlatých v hotovosti dal všem třem, i umřel. Pochovali ho, jak náleţí, a potom ti dva rozumní bratři začali hospodařit. I řekli jednou Peciválovi: „Víš-li co, bratře, dej nám své peníze: my pojedem do světa za svým výdělkem, aţ se vrátíme, přivezeme ti červenou čepici, červený pás a červené boty; zatím doma seď a dělej, co ti ţeny naše poručí.“ Hlupec od dávna si ţádal červeného pasu, bot a čepíce, i svolil ke všemu a peníze jim dal Bratři šli do světa, a hlupec zůstal doma; ale jsa náramný lenoch, neustále jen se povaloval na pecí, a švakrových, kdyţ mu něco poručily, nerad poslouchal; za to však nade všecko mu chutnával kvas, cibule a zapráţky. – „Pojď, Pecivále!“ řekly mu jednou švakrové, „přines nám vody.“ Bylo to v zimě, venku mrzlo a Peciválovi se s peci nechtělo, i řekl: „Jděte si samy, nechce se mi.“ – „Jen jdi, hlupče, my ti zatím uchystáme kvasu, zapráţek a cibule; a neposlechneš-li, aţ se nám muţové vrátí, nedostaneš ani pasu, ani bot, ani červené čepice.“ – Hlupec, slyše to, slezl s peci, vzal konve, sekeru a šel pro vodu. Přijda na řeku, vysekal díru, nabral vody, konve postavil na led a škrábaje se za ušima hleděl do vody; v tom se mu tam ukázala štika. Pecivál skočil, popadl ji v plýtvech a vytáhl „Pusť mě,“ prosila štika, „a já ti udělám za to, co budeš chtít.“ – „Já chci mít takový dar, aby se hned všecko stalo, co si ţádám.“ – „Stane se hned, jakmile vyřkneš tato slova: Na mé úsilné ţádání, a na štičí rozkázání ať se stane to a to!“ – „Uhlídám,“ odpověděl hlupec a řekl: Na mé úsilné ţádání, a na štičí rozkázání 36 ať je tu cibule, kvas a zapráţky!“ A hned to tu všecko bylo. Hlupec najedl se a napil, a řekl: „Dobře, uţ mám dost, uţ nechci! a bude-li tak pořád?“ – „Bude,“ odpověděla štika, Po té ji hlupec pustil do řeky, postavil se u konví a řekl. Na mé úsilné ţádání, a na štičí rozkázání ať ty konve jdou domů!“ Na to nosidla s konvemi se zdvihly a šly pomalu domů, a hlupec, kráčeje za nimi, ţvýkal cibuli a zapráţky a zapíjel kvasem, konve před sebou ţena jako husy. Kdyţ byly konve doma, vylezl si hlupec zase na pec a usnul. Brzy potom začaly ho švakrové zas vytrhovat: „Jdi, Pecivále! naštípej nám dříví.“ „A coţ si nemůţete samy naštípat?“ – „A mají-li to ţeny dělat? nenaštípáš-li dříví, necháme tebe na peci zmrznout, a červené čepice, pasu a bot nikdy nedostaneš.“ – Hlupec obrátil se na peci a řekl: Na mé úsilné ţádání, a na štičí rozkázání ať se hned stane, co chtějí,“ Tu zpod lavice sekyra vyskočila, nasekala v dřevníku dříví, donesla do peci, a pak si zas lehla pod lavici; a hlupec si zatím na peci hověl, jedl cibuli se zapráţkami a zapíjel kvasem. – „Pecivále!“ zavolaly po několika dnech švakrové, „v dřevníku uţ není ţádného dříví, jed do lesa a přivez: pakli nepřivezeš, červené čepice, pasu, ani bot nedostaneš.“ – Tenkrát hlupec hned poslechl, protoţe chtěl ukázat ve vsi všem, co umí; i slezl s peci, oblekl se, obul, vyšel na dvůr, vytáhl z kolny sáně, naloţil na ně cibule a zapráţek, vzal bič do ruky a sedl si; a na hlupcovo ţádání a na štičí rozkázání běţely sáňky samy po vsi do lesa, jen pod nimi sníh hvízdal Jeda tak do lesa, musil lidnatým městem, a tu se sběhlo mnoţství lidí zvědavých dívat se na sáně, kterak bez koní jedou, tak ţe hlupec, jeda prudce, mnoho jich zajel a mnoho vozů zporáţel, a ţen i dětí polekal Kdyţ 37 přijel do lesa, řekl: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání jak řeknu, ať se hned stane: Jdi sekyro, nasekej dříví, dřeva se v otýpky vázejte a otýpky se na saně skládejte!“ A co poručil, všecko se hned udělalo; hlupec si sedl, a sáňky ho nesly domů. Ale v tom městě, kde tolik zlého způsobil, jakmile ho spatřili, hned ho se všech stran obskočili, strhli se saní, popadli za vlasy a začali ho políčkovat. Hlupec si nejprve myslil, ţe ho chtějí jen polechtat, aby se rozesmál; ale kdyţ ho to začalo bolet, řekl v duchu: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání ať se kaţdému dostane polenem!“ Po té hned polena ze saní vyskočila a začala skákat po lidech, takţe se všickni v okamţení rozprášili na všecky strany; a hlupec div ţe nepuknul smíchem, jel dále svou cestou a brzy se zas octnul na své peci. Od toho času daleko široko sobě vypravovali o hlupci a chodili se na něj dívat jako na divotvorce, aţ konečně se o něm dověděl i král, a chtěje ho taky vidět, poslal pro něj schválně vojvodu. – „Slez s peci, Pecivále! ustroj se a pojď ku králi!“ řekl mu vojvoda. – „A proč? však mám cibule, kvasu i zapráţek doma dost.“ – Pro takovou smělost dal jemu vojvoda pohlavek; ale hlupec, ani s peci se nehna, pošeptal: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání ať se mu pometlem dostane!“ Pometlo, celé sazemi zmazané, omočilo se v pomyjích a skočilo na posla – sotva chudák utekl oknem, i vskočil do kočáru a bez 38 pořízení ku králi se navrátil. Král na to poslal jiného posla, opatrnějšího; ten se napřed vyptal, co má hlupec rád, a potom přijda k peci, poklonil se a řekl: „Pecivále! pojď se mnou ku králi, chce ti dát červenou čepici, červený pás a boty červené!“ – „Jestli tak, pojedu; jeďte jen napřed, já vás dohoním.“ Posel jel a hlupec najedl se zapráţek s cibulí, napil se kvasu, vyspal se, a kdyţ ho bratři vzbudili, ţe uţ je čas na cestu, ani s peci se nehna, řekl: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání ať na té peci hned jsem před králem!“ V peci se hned zakouřilo, zapálilo, dvéře se dokořán otevřely, a pec se hlupcem běţela po silnici, posla předhonila a před palácem královským se zastavila. Král s celým dvorem vyběhl v podivení na pavlač, a hlupec právě dojídal zapráţky s cibulí a zapíjel kvasem, a se strany na stranu se obraceje, nikoho si nevšímal. – „Kdo jsi? co děláš? a proč jsi přijel?“ tázal se ho král. – „Jsem hlupec Pecivál, jím zapráţky s cibulí a zapíjím kvasem, a přijel jsem k tobě, králi, pro červenou čepici, červený pás a pro červené boty.“ – Co tak hlupec odpovídal králi, a ten se ho zas na jiné věci vyptával, vyšla na pavlač dcerka královská a byla velmi krásná. Jak ji hlupec spatřil, hned se do ní zamiloval a pomyslil si: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání ať se královna stane mou milou!“ Po té na jeho slova pec se zase hnula a hlupec jel domů; doma se dvéře zas otevřely, pec se postavila na svém místě, a hlupec opět se na ní povaloval, jedl cibuli se zapráţkami a zapíjel kvasem. Zatím překrásná dcerka královská po hlupci Peciválovi se roztouţila a tak si ho zamilovala, ţe králi padla k nohoum a pravdu mu vyznala. Král jí to všelijak vymlouval, a kdyţ nic neprospělo a královna láskou hynula, poslal opět pro hlupce, ten se však zdráhal ku králi jet, aţ ho potom posel opil, svázal a ku králi přivezl. Král bez meškání zavolal k sobě černokněţníka, dal Pecivála i s 39 královnou z trestu zabednit do skleněného sudu, zasmolit a pustit povětřím. Sud letěl s nimi do oblak jako pták. Královna v sudě hořce plakala a prosila hlupce, aby ji vysvobodil; ale hlupec odpověděl, ţe mu je v sudě dobře. Potom se přece prosbami jejími obměkčil a řekl: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání ať se hned octnu na hostinném ostrově!“ Tak se taky stalo: sud se obrátil nad moře, spustil se na hostinný ostrov a rozpuknul se v kusy. A ten ostrov byl takový, kdo na něm byl a něco chtěl, ţe všecko dostal. I procházel se hlupec po ostrově s královnou, a na ničem jim nescházelo, měli jíst a pít, co hrdlo ráčilo, stůl sám od sebe se pokrýval, a kdyţ se najedli a napilí, zase zmizel. Hlupcovi se to nad míru líbilo, ale královna neměla dosti na tom, i prosila hlupce, aby se postaral o palác. Na hlupcovo úsilné ţádání a na štičí rozkázání stál tu hned na ostrově mramorový palác s okny křišťálovými, pozlaceným nábytkem a jantarovou střechou. Za několik dní královna opět prosila hlupce, aby udělal nějaké spojení s pevnou zemí a přivedl lidi na ostrov, ţe se jí tu náramně stýská, ţe bez komorných nemůţe být, a taky ţe by ráda spatřila svého otce. A hlupec řekl: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání ať se stane, co královna chce mít!“ A druhého dne ráno stál přes moře křišťálový most na zlatých obloucích, s diamantovým zábradlím, a to tak dlouhý, ţe dosahoval aţ ku paláci královnina otce. Hlupec chtěl se s královnou uţ vydat na cestu, a v tom nenadále si vzpomněl, ţe všickni jiní lidé jsou jako lidé a on sám ţe je hlupec, i ţe by hanba byla, kdyby se tak ukázal na dvoře královském s jeho dcerkou; i umínil sobě, ţe ještě jednou, ale uţ naposledy, uţije štičího daru, a řekl: „Na mé úsilné ţádání a na štičí rozkázání ať se hned stanu rozumným!“ 40 Sotva to vyřknul, hned nabyl rozumu i slušnosti, vydal se s královnou na pouť, a po tom zázračném mostě přišli na pevnou zemi zrovna ku králi, padlí mu k nohoum a prosili ho za poţehnání. A ještě toho večera dali se spolu šťastně oddat, král vyhlásil zetě svého za svého nástupce a vystrojil slavné hody: jedli, pílí a veseli bylí: a já tam také byl, med a víno jako buk jsem pil, a všecko, čeho jsem se dověděl, jak mohu věrně jsem pověděl.