Tomáš se podíval na tachometr právě ve chvíli, kdy ho zachytil radar. Nestihl už zpomalit. 78 km/h – přes obec. Tento rok to je už potřetí, co ho chytili…..
“CO TU ZASE K ČERTU DĚLAJ!”
Policajt vystoupil z auta a s blokem v ruce pomalu přicházel k Tomášovu autu.
“Je to Karel, nebo ne? Uniforma ho trochu změnila, ale opravdu, je to Karel. To bude dobré. Známý policajt chytil známého.”
“Ahoj Karle. To je sranda, že se vidíme tady.”
“Ahoj Tomáši”, řekl Karel, ale ani se neusmál.
“Vidím, že jste mě zase chytli. Však to znáš, pospíchal jsem domů za ženu a dětmi.”
V Karlově výrazu ale nebyla ani špetka pochopení.
„Ten je ale namistrovaný, blb jeden”, pomyslel si Tomáš a nahlas dodal: „To víš, chodím z práce čím dál, tím později, a tak už jsem byl v myšlenkách na zítřejším rodinném výletě. Kolik jste mi naměřil?”
“Sedmdesát”.
“Ale no tááák! Když jsem vás uviděl hned jsem se podíval na tachometr. Myslím, že to bylo kolem 60 km/h.”
Karel si ho vůbec nevšímal a stále psal něco do bloku.
“Proč nechce vidět řidičák a papíry od auta, tak jako vždycky”, pomyslel si Tomáš.
„Podívej, je to na tobě Karle. Určitě jsem porušil dopravní předpisy, ale nemohl bys pro tentokrát přivřít očko?”
Karel psal ale dál, potom vytrhl papír z bloku a podal ho Tomášovi.
„Tak ti teda pěkně děkuji!”, zasyčel sarkasticky Tomáš, a nedokázal skrýt ve svém hlase zklamání.
Karel se bez jediného slova otočil a vracel ze zpátky ke svému služebnímu vozu. Tomáš ho chvíli pozoroval ve zpětném zrcátku a potom otevřel složený kus papíru.
„Tak kolik to bude stát tentokrát!”
Byl to ale obyčejný papír z bloku. Začal tedy pomalu číst:
„Ještě před měsícem jsem měl malou dceru, která zemřela při dopravní nehodě. Ten chlap, který ji srazil, byl sice zkušený řidič, ale jel moc rychle, aby stihl zabrzdit, když vběhla do silnice. Dostal pokutu. Bude mít soud a možná si i chvíli posedí, ale potom bude zase volný. BUDE VOLNÝ,  aby mohl obejmout své dvě dcery. Já jsem měl jen jednu! Tisíckrát jsem se mu pokoušel odpustit. Možná, že jsem to i dokázal, ale na NI budu myslet, dokud budu naživu.  POSPÍCHEJ PROSÍM POMALU! Můj syn je to jediné co mi ještě zbylo….”
Karel mezi tím nastartoval a odjel. Tomáš ale ještě dlouho seděl nehnutě v autě, než se pomalu rozjel směrem domů. Doma objal svou překrásnou ženu a obě děti pevným stiskem.
 
ŽIVOT JE VELMI CENNÝ. NIKDY NEZAPOMEŇ, ŽE LIDSKÝ ŽIVOT NELZE NIČIM NAHRADIT.