Za dávných časů, když ještě krávy neměly ocas,  žil jeden švec, který neměl žádné děti. Jeho ženu to velmi trápilo, protože v každé chalupě běhalo dětí jako smetí, jenom u ševců bylo ve dne v noci ticho jako v kostele. Žádné dítko tam ani nezaplakalo ani se nezasmálo, nebylo se s kým vadit ani se těšit. Inu, bylo tam smutno.

Když viděla ševcová běhat na sluníčku malé děti, dala se do pláče: „Všechny mámy mají nějakou radost na světě, jenom já nemám žádnou. Kdybychom měli alespoň nějakého maličkého chlapečka, alespoň jako paleček malého, byla bych šťastná.“

Za krátký čas se jim opravdu narodil chlapeček. Byl zdravý, hezký, ale maličký jako paleček. Ševcová tedy měla to co chtěla. Opatrovala chlapečka jako oko v hlavě. Naučila ho pít, jíst, mluvit i běhat. Byl chytrý, veselý a hbitý jako veverka, a protože byl i hodný každá ho měl rád. Jak čas běžel, tak chlapeček vůbec nerostl a protože byl malý jako paleček, začali mu tak i říkat.

Táta ševcoval, ale protože v té době chodili všichni lidé v letě bosí, v zimě v dřevákách a boty si obouvali jen na neděli, když šli do kostela, tak je to ševcování moc dobře neživilo. Koupili si proto kousek políčka, louku, kravku a pár slepiček, aby hladem neumřeli. Paleček tátovi se vším pomáhal, a protože ho máma krmila vtipnou kaší, brzy se všemu naučil.

Jednou na podzim, když už byly brambory vykopané, jel švec orat pole. Protože bylo to jejich políčko daleko, řekl švec ženě, že tam bude dlouho a aby mu Paleček přivezl oběd na pole. Ševcová tedy uvařila omáčku s buchtami a když hodiny ukazovaly na jedenáct, dala jídlo do košíčku a poslala ho za tátou.

„Budete mít oba dost, můžete se najíst spolu,“ povídala máma a se jak upaluje z kopce dolů. Když přiběhl Paleček na pole, vidí tátu táhnout brázdu zrovna na opačném konci pole. Sedl si tedy na mez a čekal až se táta obrátí a přijede k němu. Mezi tím otevřel košík, kouká na buchty a hrnec s omáčkou. Omáčka voněla, až měl plnou pusu slin. A protože byl velmi zvědavý, chtěl se podívat, jaká ta omáčka je, kolik je jí v hrnci, a jestli jí bude pro oba dost. Vyšplhal se tedy na hrnec  a nahnul se nad hrnec. Vtom mu uklouzla nožička a po hlavě spadl do omáčky. Táta mezi tím dojel až k mezi a vidí košík s jídlem. Paleček tu ale nebyl, jako by se do země propadnul.

„To von si asi běhá po lese.“ pomyslil si švec, vypřáhl kravku, dal ji jí otýpku sena a sám se pustil do jídla.

Žaludek mu vyhládnul  a tak si rychle buchty namočil do omáčky a začal s chutí jíst. V tom vidí, že se v omáčce něco hýbe.

„Jejda mane, co mi to tam spadlo ?“ myslí si a zaloví lžící až vyloví Palečka.

„Chlapče nešťastná,“ lekl se táta, „nedat pozor, mohl sem tě sníst. Co jsi dělal, jak ses tam dostal,“ zlobil se a zabalil Palečka  do svetru. „Chvíli tu lež, abys trochu oschnul a máma aby se  s námi nevadila, až přijdeme domů, já to zatím dodělám.“

Zapřáhl znovu volky do pluhu a za pár hodin už byl hotov. Potom naložil pluh na vozík, přidal tam košík s hrncem a chce si obléct svetr.

„Kdepak ten kluk zase je?“ rozhněval se švec.

„Tu sem, táto, tu sem, byla mi zima, a tak jsem si vlezl do kapsy, abych se zahrál.“ ozval se Paleček.“

Táta ho hned vytáhl, a když viděl, že se ještě zimou celý třese, strčil si jej do čepice.

„Počkej, tady ti bude teploučko jako na peci.“ Posadil si čepici i s Palečkem na hlavu čepici a jeli domů. Doma máma hned poznala, co se stálo, protože měl Paleček omáčku až za ušima. Musili s b arvou ven ha mám a se vadila ha naříkala, proč je takovyj zechtěnyj, šecko šudýž že chce vidět ha slyšet, žádný takový dítě že se nehustará, že brzy muší humřít. 10 Paleček dlouho mlčil ha poslouchal. Dyž to konce nebralo, začel mámu těšit ha povidá: „Nic vy se vo mně, mámo, nebujte. Jenom mě pusté do svjeta na vandr, huvidíte, že tam tu zvjedavost nechám, ba že třebas něco dokážu, vo čom celý Díly budou mluvit.“ „Ha ty chudáčku malyj, ty toho málo dokážeš,“ myslí si máma ha nechce vo vandru ani slyšet. Ale tu se vozvál švec ha povídá: „Nu, dyž si pořád vedeš svou, vokazuješ na jiný, řemeslo humíš, tak tě bránit nesmíme. Seber se ha di na zkušenou, aspoň se tě po ­ tom bude dom a víc líbit.“ Paleček si radostí zavyjskal. H ned si složil raneček, m ám a mu hupekla buchtu, do kabzy si vzel sídlo ha dratev, rozloučil se ha pustil se vesele do svjeta. Šel ha šel vod vsi ke vsi, vod m ěsta k m ěstu, všudýš se smáli malýmu chasníčkovi, haž huž mil buchtu sněděnou ha botky roztrhaný, dostál se do náram ně velkýho ha černýho lesa, jakyj jaktěživ neviděl. Venku začlo pršít, nohy ho teký bolily, hlad mil ha tak si řek :

„tu si íčko vodpočnu ha spravím si střejce.“ A by se nezmáčel, sed si pod doubravník, vopříl se vo jeho kořen ha začel ševcovat. E ště nebul jak se patří hotov, slyší za sebou kroky ha huž teky vidí tři chlapy ha slyší, jak si povídají: „Lehněm si ha počkyjme, haž se setmí, potom se pusfme do mlyjna. Tám 11 mají dnes posvícení, všeho tám bude dost, chasa bude hu muziky, tak mlyjn snadlo vykradeni.“ „Ha vy kunti, tak vy tak I Nu, počkyjte, to ste se zmyjlili,“ myslí si Paleček pod doubravníkem ha chvátá, aby mil střijček v pořádku. Zlodiji si sedli jako doma, každyj vytáh z kabzy kus huzenýho masa, jidli haž se hladovýmu Palečkovi dělaly sliny v hubě, dyž ten jeden zlodij najednou se zvíhne, popojde kousek ha sedá si znova, zrovna vedle doubravníka. To ce ví, Paleček dostál strach ha leknutím v ý k řik : „Sem tu hejtu,*J nesedej tu !“ Zlodij vyskočil, dívá se na šecky strany, nahoru, delů, ničehož nic nevidí ha tak si myslí: „to sem se přeslech,“ ha znova si sedá. Paleček dostál eště věčí strach ha rozkřík se, co mil síly: „Povídám, sem tu hejtu, nesedej tu l“ Zlodij zase vyskočil leknutím do vyjšky, zase se vohlíží, hledá, poslouchá, ha dyž nihde ani myš se nehne, povídá si: „to se mi něco zdálo,“ ha čerstva husedá si po třetí. Paleček vidí, že huž je zle, křičít že není plátno, ha tak jak držíl Šídlo v ruce, roub s ním zlodije do stehna, •) »Sem tu hejtu* nebo také „hyjtu“, t. j. jsem zde na návštěvě. 12 haž bolestí vyvijsk, vylít do vyjšky na sáh ha klíl ha láteřil haž se šecko tříslo. H ned přiběhli druhý dva, slyší, co se tu dije, řekli si: „tuto není s dobrým “ ha pustili se do hledání. Dívají se za kam eny, koukají po strom ech, vodkryjvají smrčinky, přehrabujou mech, haž jeden kop do doubravnika, ten se vyvrátil ha íčko vidí sedit tu Palečka se Sídlem ha střijčkem v ruce. Šíchni se dali do smíchu, zvíhli ho, prohlíželi, ha ten nejvěčí zlodij, co bul jejich kápo, povídá: „I ty kluku milionská, ty se nám tůze šikuješ. Ty se pro ­ táhneš všudýž i tim nejmenčím vokýnkem , íčko huž nebudem mušít nic bourat, ani pilovat, ani vylam ovat, ty nám šecko sám dokořán vorevřeš, ty mušíš s nám a hned.“ Sebrali milýho Palečka ha hajdy do mlyjna. Došli tám za tmoucí tmy, ale ználi tám každyj kám en jako doma. Mlyjn stál, dveře buly za ­ vřený, všudýž tm a ha ticho jako v hrobě ha zlodiji se pustili rovnou ke sklepu.*) Chytili Palečka ha šups s ním do sklepa. „Podávej vokýnkem ven šecko, nač přídeš,“ poroučeli mu, postavili se k vokýnku ha čekáli. „Sou tu plný prkna koláčů,“ hlásí za chvilku Paleček ha na hlase bulo znát, že se do nich pustil. Chutnaly mu jak se patří, hlad mil ha dobrý teky buly, jen se rozsyjpaly, to ce ví, že ve mlyjně špatný nepečou. *) Chodský sklep je nad zemí, jako komora. 13 „Tak podávej koláče, máme na ně chuť,“ Šeptají do vokýnka zlodijí. „K erýpa chcete, m azaný nebo sypaný?** „Ber to mentinou, ajt sou jaký so u /‘ nutí zlodijí.. A le Paleček si myslí: „haž budu hloupyj,“ ha jid sám, div se nehudusil. „Nu, dočkám e se p řece?“ zlobí se huž ty venku. „Dyž já nevím, kerý chcete, esli chcete tvarohový nebo perníkový, nebo šveskový,“ dělá dál Paleček hloupýho. Zlodijí huž křípali zubam a, plivali zlostí, ale na Palečka musili s dobrým : „Palečku, hodnyj chlapečku náš, podej přece ňákyj ten koláči“ „Párdýje, íčko sem našel prkno ítrnic, paňáci, ty s o u ! Mhm,“ libuje si Paleček, ha zlodijom haž sliny tekly z hub, jaký míli laskominy. „Tak čerstva, výhod jich náručí,“ huž n ahlas volá jeden zlodij přes druhýho. „íchůchuchů,“ zavyjsk ve sklepě Paleček, „soudek piva ha načatyjl“ ha vokýnkem huž slyšet, jak pivo hrčí do žbánu. „Chlapečku zlatyj, di, ha vodšoupni na dveřích závoru,“ prosí huž zlodijí. „Ha vy prašivcí, to vy byste chtíli v okrádat poctiví lidi, co? Ha já bych vám mil pom ahat? Nu počkyjtel Hej, mlnáři, stávejte, zlodijí tu sou,“ dal se do křiku Paleček, tlouk na dveře, tupal, rámusil, psí začli věkat, mlnář se pro14 budil, výběh s flintou, zlodijí nečekáli, vzeli nohy na ram ena ha hutikali, div se nepřerazili. Ale teky Paleček ve sklepu mil malou dušičku. D obře se najid i napil, slyší kroky, m lnář huž vorvírá dveře, „esli mě tu dopádne,“ naskakuje husí kůže Palečkovi, hledá, kam by se moh šikovně skovát, našm ák v tom dížku s kalením*) ha —- jedna dvě — huž v ní sedí zahrabanyj, jenom nosíček mu vykukoval. M lnář šecko prohlíd, ani nepoznál, že je něco hujeděno ha hupito, spokojeně vorešel, ha P aleček v kalení husnoul jako v peří. Najeděnyj, napytyj ha zvondanyj spal jako doch, ani neveděl, co se s ním díje! Ha, pane, dílo se! Ráno, dyž se chasa vrátila vod muziky do mlyjna, začla hned spravuvat dobytek. D ěvka popádla dížku s kalením, vysypala jí kravom k lízání, ha než se Paleček zpam atoval, huž ho míla kráva v držce. Slízla ho jako rozinku. íčko pravda věděl, že je zle, zalíz si v krávě do knih, ha čekál, co se stane. K ráva eště sežrála náručí sena, košinku řezanky, zapila to, lehla ha začla přežívat**). Tu popád Palečka strach, esli ho kráva dostane zpátky do tlamy, že ho rožvyjká na kaši. Vyskočil ha m erm omocí dobyjval se z krávy ven, škrabal, kopál, skákal, šídlem se voháněl, kráva přestála hned *) Kalení = otruby. **) přežvykovat. 15 přežívat, nafoukla se, funíla ha hekála, voči boulila, přiběh mlnář, krávě pom ahal, dělál co moh, ha dyž se to nelepšilo, poslál k polodni pro řezníka, aby krávu koupil. Řezník přijel, krávu prohlíd ha povídá: „Ta kráva musila sežrát něco tůze zlýho, něco jedovatýho, ta chcípne, tu bych ani dom ů nedoved, muším jí zabít na místě, ha hned.“ Vytáh nůž, milou krávu zaříz, rozpáral, vyvrh ha držky naházel děvce do putny, aby je šla na řeku vyprat. Paleček sedil v knihách jako houkropec pěkně z ticha ha v teple, ha čekál, haž se mu šikne, haby moh hutect. Ale děvka, než se k tom u dostál, popádla držky, ha začla je cárat v řece. To ce ví, nazim u huž studí voda jako led, Paleček v sturený vodě se třís jako vosyka ha spustil n ářek : „D ěvečko, děvečko, to mě to studí!“ D ěvku vobešla hrůza, vykřikla: „Ježíš M arjá!“ praštila drškam a vo zem, ha m etla demů, jako by jí paty zapálil. V křovině, hu sam ý řeky na louce krčil se ha dřímal hladovyj vlk. Číhal tám, haž přižene vovčák stádo vovíc, aby si jednu vodnes k snídaní, Dyž děvka vzela ty svatý slova, pozvíh hlavu, vidí kravský držky na dva kroky před sebou, hladovyj bul, tak skočil ha spolk je i s Palečkem . „Sakvalente, to mám pěknyj vandr,“ zdych si Paleček v novým kvartýru ha hledíl se tám hulebedít. Vlk si zase leh do křoviny na 16 číhačky, sám huž mil dost, ale chtíl teky demů mladyjm vlčatora přinést něco na zub. V opravdu, po chvilce žene vovčák stádo vovíc na louku, páslo se svobodně, protože votavy huž dávno míli lidi pod střechou, ha tak ani vovčák ani psi se tuze vo milí vovce nestarali. Vlk huž stává, křovinou si prohíží vovce, huž si vyhlíd hodně tlustýho skopce, huž cení zuby, huž se krčí, jenom skočit, to šecko ví Paleček, myslí si: „ty lum pe lum pácká, ty zlodiji zlodijská, nu počkyj!“ ha hned se dal do křiku: „V ovčáku! V ovčáku! Huháněj! Vlk tě chce vzít vovci 1″ Psi začli hned věkat, vovce hutíkat, pastyjř s vobrácenou holí pustil se do skoku, vlk vyrazil z křoviny ha kalupem pustil se k lesu- Hned na kráji se zastavil ha řek si: „Je zle! Paleček mi šecko zkazí, ničehož nic nebudu moc hukráct ani zadávit. Paleček muší ze mně ven po dobrým nebo po zlým.“ Začel napřed s d o b rý m : „Palečku,“ povídá, „vylez ven, nebuj se, nic se tě nestane, já sem tě spolk neřád, ani sem vo tobě neveděl.“ „Dybych tě smíl věřit,“ brání se Paleček, »»ty si zlodij, ty nic nechceš dělat ha dobře se mít, ty bys mě jistě sežrál.“ „Povídám, vylez po dobrým ,“ rozkřík se vlk ha zlostí se celyj třís. „Vylezu, hale haž doma. Mušíš mě vodnest k nám na Díly ha posadit mě na práh naší chalupy,“ sliboval Paleček, protože huž se NáSe pohádky. 17 2 vandru nabažil, styjskalo se mu po dom ově neveděl ani hde je, ani jak daleko má demů, ha Bůh milij ví, co by ho zas cestou potkálo. „Vylez hned,“ poroučel znova vlk. „Haž budu chtít,“ rozněvál se Paleček, dyž vlk tak krubijánsky s nim mluvil. „Huvidíme,“ zabručíl vlk ha praštil sebou vo zem, válel se v kamení, mezi parezam a, kroutil se, zadkem vyhazoval, délál co moh. Palečka to pravda bolílo, ale moc ne. Vytáh čerstva sídlo, zapích je vlkovi do břicha ha držíl se ho jako klíště. Vlk brzy povolil ha líz do prosa: „Palečku, pěkně tě prosím, polez ven.“ „Nepolezu, dokajd mě nevodneseš haž demů ha neposadíš mě na práh naší chalupy,“ stojí na svým Paleček, ale přestál píchat, dyž vlk přestál se válet. „Jak ty eště rád vylezeš,“ rozpálil se vlk, „potom tě na kousky roztrhám , na kaši rozkousáni,“ hrozil mu ha přitom jako by se pošetil, třískal zadkem vo dřeva, tlouk sebou vo zem, vyskakoval do vyjšky, Paleček dostál ran nepočítanyjch, ale teky nepovolil, chytil šídlo ha píchal, kam jenom moh, haž vlk řval bolestí ha pína padala mu z houby. „Palečku, polez ven,“ prosil huž s pláčem. „Nepolezu, dokajd mě nevodneseš k nám, ha neposadíš mě na práh naší chalupy, stejnou písničku zpívá Paleček. 18 Dyž viděl vlk, že jiná pomoc není, vzel nohy na ram ena ha pustil se lesem. Tři dny ha tři noce mušil hutíkat, než přiběh na Díly. Na kráji v lese se zastavil, spocenyj bul jako myš, zvondanyj, že sotva na nohách se hudržíl, proto se ro z k řík : „nu tak vylez, liuž máš jenom pár kroků démů“ a při tom si myslil, jak vyleze, že ho zakousne jako myš. Ale Paleček mil za hušima. „N evylezu,“ povídá, „dokajď mě neposadíš na náš práh, ta třetí chalupa vod kráje je náše.*4 „Zatracepenyj kluku,“ zaklíl vlk, ale aby huž mil jednou pokoj, vyskočil z lesa ha zaměřil k chalupě. „Táto s mámou, pote ven, vlk vám krade krávu,“ dal se do křiku Paleček. Švec sekal zrovna na dvorečku dříví, výběh se sekýrou v ruce, přiběhli i sousedí, vlka hutloukli ha Paleček íčko z něho vyskočil živ ha zdráv. To bulo ňáký radosti, že zase mají Palečka, nebo šechnim po celyjch Dílích se po Palečkovi tuze styjskalo ha nejvíc — to ce ví — tátovi ha mámě. Paleček vod tich čás huž nebul zvědavyj, nechtíl teky na vandr, ale proved jinčí eště kousky, vo tich vám budu povídat haž po druhý. Dnes huž mi vod sam ýho povídání bolí houba, ha teky mám vyschlo v krku. D ybyste chtíli, mohli byste mi přinést máz piva, ha já bych je vypjil na váše i na Palečkovo zdraví.